Rozhodovací paralýza aneb kdy je čas na druhé dítě

Fůů..tenhle článek jsem psala opravdu během procesu rozhodování, respektive krátce po něm, kdy jsem objevila poměrně překvapeně na testu ony pověstné dvě čárky. Rozhodnutí dát šanci přizvat další miminko k nám do rodiny sice padlo, jen nikdo z nás nečekal, že se naplní již následující den.

Dlouho jsem tu nebyla, ale vzhledem k tomu, že předpřirpavené články během prvního těhotenství již zveřejněny byly, tak na další tvorbu nebylo s rostoucím dítětem, které se stále více pohybuje a méně spí, příliš času a vlastně ani témat, o kterých bych chtěla psát. Teď se ale zase objevilo a po skoro dvou letech tak klikám na ikonku new post. Mezitím jsem prošvihla psaní o dvou proběhlých blogových narozkách, aneb je to neuvěřitelné, ale ve chvíli , kdy píšu tyto řádky (27/2/21) má blog téměř přesně devět let! Mezitím se z nového super média stala velice old school platforma válcována nejen Instagramem, ale také tiktokem a vlastně už ani nevím čím dalším, protože moderní svět nových sítí mě už začíná asi poprvé v životě skutečně míjet. Tolik k mému sentimentálnímu úvodníku, takže pojďme na věc - druhé dítě!  

Jak jsme se s několika kamarádkami shodly, uvažování nad druhým dítětem je vlastně mnohem těžší , než rozhodováním o tom prvním. 

• Otěhotním stejně rychle jako poprvé, nebo to bude tentokrát trvat dlouho (případně naopak)? Co všechno to ovlivní? Když otěhotním hned , tak ten rozdíl bude třeba fakt hrozně malej a nemůžem to zvládnout! Ale co když to bude trvat a mně mezi tím skončí rodičovská , nastoupím do práce a za měsíc otěhotním?

• Moje batole už začíná být trošku samostatné, miminko už bychom zvládly! versus Teď múžu konečně zakusit alespoň krátkou iluzi svobody, protože můžu dítě dát třeba i na více nocí k babičce, nechci, aby to hned zase skončilo!

• Už vím do čeho jdu, bude to teď všechno snazší! versus Už vím do čeho jdu, takže vím, že všechny ty řeči o tom, jak se nevyspím, byly pravda.

• Mohla bych jít naplno zpátky do práce, ať z toho nevypadnu! versus No, ale moc velký věkový rozdíl mezi dětma taky nechci a otěhotnět krátce po nástupu do práce není úplně fér vůči zaměstnavateli.

• Kolem mě je hodně těhotných kamarádek, to by bylo fajn mít to s kým sdílet, mít koho navštěvovat na mateřské a mít v partě pro mimino nějaké vrstevníky! versus Přece se nebudu rozhodovat kvůli takové blbosti o tom, jestli si nechám v těle vyrůst nového člověka?!?

A k tomu ještě pár otázek velmi specifických pro rok 20/21:

• Co když dostanu během těhotenství covid?

•  Co když mi bude fakt hrozně, ale nebudu si ani moct vzít žádné léky? 

• Co když to nějak ovlivní moje těhotenství nebo porod?

•  Co když  budu pozitivní právě na porod! 

• Nemám počkat na očkování? Ale kdy by se na mě reálně dostalo? To bych taky mohla čekat další rok a to nechci! 

• Mám se zkusit nechat očkovat i během těhotenství?  (Tyto řádky jsem psala v době, kdy  se ještě o očkování pro těhotné moc nemluvilo, postupně na základě dostupných  dat se naopak začalo v drtivé většině zemí přímo doporučovat. Já se po zvážení všech pro a proti a konzultacích s mnoha odborníky naočkovat nechala.)

Tolik a mnoho dalších otázek mi běžělo hlavou, až se stalo, že jsem si přesně ve dvou letech chlapečka řekla, že už by to teda možná šlo, na očkování čekat nebudu, protože se na mě stejně dostane kdoví kdy, však uvidíme... a otěhotněla jsem opět na první dobrou. Tentokráte tedy oproti minulému početí s podstatně ukázkovějším cyklem o délce  31 dní, kde jsem bezpečně poznala každou ovulaci. Takový krásný cyklus, který na sebe po porodu nechal dlouchých 18 měsíců čekat, jsem ještě nikdy nezažila, takže jsem sice podvědomě cítila, že mé tělo teď funguje opravdu dobře, ale člověk nikdy neví. Tyhle věci jsou zkrátka z velké části mnohdy velmi nespravedlivá loterie.

Oproti minulému těhotentsví jsem tentokrát věděla naprosto bezpečně již několik dní po početí, že jsem těhotná. Nedokážu to úplně přesně specifikovat, ale jako bych  opravdu cítíla, že mnou putuje oplodněné vajíčko a snaží se uhnízdit v děloze. Vlastně hned jsem proto přestala pít alkohol , další den šla koupit těhotenský test a v první den vynechané menstruace jsem si ho spíše pro jistotu udělala, abych zjistila, že tam opravdu jsou, sice zatím slabé, ale viditelné dvě čárky. I když jsem byla vlastně celou dobu přesvědčená o tom, že těhotná jsem, samozřejmě jsem si ty myšlenky ještě příliš nepřipouštěla, abych pak nebyla zklamaná. Ne, že by to tedy takhle fungovalo, zklamaná bych samozřejmě byla tak jako tak, ale takto si to holt má mysl snaží případně mírnit.

Nebo zklamaná. Když jsem si další den ráno uvědomila, že jsem opravdu mohla otěhotnět, zhostila se mě velká panika. Jakože fakt? Už teď? Není to brzo? Vždyť já bych to dítě musela zase porodit! Nemohl by teďka třeba Sir? Zase tolik přiberu a budu obří koule? Chtěla jsem ještě zhubnout ty tři kila do předtěhotenské váhy! Co když bude takový divoch jako Mikuláš? To by se nedalo zvládnout! A kdy budu mít nějaký čas pro sebe? Nikdy!

Nicméně po tom, co jsem si tyto otázky dovolila položit, trochu jsem se uklidnila a už jsem se vlastně začala ladit na představu, že teď je opravdu ten pravý čas. S telefonem na gynekologii jsem ještě pár dní čekala a nakonec se objednala na osmý týden těhotenství. Mezi tím mi je o něco hůře než na začátku prvního těhotenství, jsem dost unavená, ráno skoro nemám chuť  k jídlu a o dost hůře spím. Dvouletý Mikuláš je navíc opravdu divoký malý chlapík, který vlastně ani nechodí, protože neustále jen běží. K tomu stále nějaká verze lockdownu a minimum možností na to se někde sama trochu odreagovat. Netflix už se skoro vyčerpal, ale když se kolem 9. hodiny večer sejdeme konečně po celém dni sami v obyváku, na nic moc jiného stejně energie nezbývá.

Nicméně..

Co mi pomohlo k tomu si uvědomit, že na druhé díte už u mě dozrál čas:

• Dvě děti jsem vždycky chtěla, úplně ideální chvíle nebude prostě nikdy.

• Po 30. roce věku šance na otěhotnění a bezproblémový průběh opravdu klesají, za chvíli mi bude 31.

• Porod a péče o mimino i batole je fyzicky a energeticky fakt náročná, čím mladší budu, tím lépe snad zvládnu několik měsíců až let s nočním vstáváním.

• V 50 bych už chtěla zase začít žit více svobodný život a mít tedy děti již dospělé.

• Když si moc zvyknu na "svobodu" díky samostatnosti staršího, bude pak mnohem těžší do toho kolotoče zase naskočit.

• Díky tomu, že mám od 6 měsíců staršího částečně možnost pracovat, z oboru jsem nevypadla a nemám tedy potřebu mezi mateřskými jít naplno do práce. Během toho snad dokonce i zvládnu dokončit psychoterapeutický výcvik, takže kariérně se posunu i tak.

•  Dvaapůl až tříletý rozdíl považuji za ideální vzhledem k možnosti školky pro staršího v době narození mladšího, kterému bych tak mohla dát podobně pozornosti , jako jsem dala staršímu. Bez školky pro staršího v alespoň některé dny bych do toho nešla.

• Mikuláš už není kojený, spí ve svém pokoji, nemá pleny, dokáže se sám vyslíct a částečně oblíct,  bez problému spí jinde, a to se navíc bude nadále zlepšovat.

• Ráda bych, aby moje děti měly možnost zažít prarodiče během svého dětství v plné síle. Já jsem se svými prarodiči trávila hodně času a jsem za to vděčná. Taky jsem teď jako rodič naopak vděčná za možnost hlídání a občasného přespávání Mikuláše, protože bez toho vůbec nevím, jak bych fungovala. Čím dříve se další dítě narodí, tím déle toto všechno bude reálná možnost.

Opakuji, že toto jsou konkrétně moje důvody založené na mé vlastní zkušenosti a mých pocitech. Zcela určitě jsou mámy, které nevnímají  těhotenství, porod, kojení a mateřství obecně jako natolik fyzicky náročné, nebo jsou zkrátka více fit, než já i v jejich 40. Nebo z mnoha důvodů nemají možnost se takto svobodně rozhodovat, protože jsou v jiné partnerské, finanční či zdravotní situaci. Své možnosti volby v tomto ohledu si velmi vážím a považuji ji za privilegium. Zda mít či nemít dítě, kolik jich mít, s jakým věkovým odstupem a v jakém věku není věc nikoho jiného než každé konkrétní ženy aneb Mind your own womb.