Laos a Thajsko 2018 - díl 1.

Když jsem byla před čtyřmi lety poprvé v Asii a cítila se jako Alenka v říši divů, tak mě hned po
návratu začalo trošku mrzet, že jsme nestihli Laos. Času jsme celkově neměli zas tak málo, ale využili jsme ho hodně na Vietnam a ke konci nám již trochu ubývaly síly (a peníze :D) , takže jsme celkem prosvištěli Kambodžu, a pak se víceméně váleli v Thajsku. Několikrát jsem pak slyšela nadšení lidí z návštěvy Laosu, z tamních lidí, atmosféry a přírody. Loňskou dovolenou jsme se Sirem strávili v Evropě, přesněji ve Slovinsku, tak jsme si řekli, že je čas zase vyjet do Asie. Po Vietnamu, Kambodži, Thajsku, Malajsii a Borneu jsem se tedy začala zase těšit do mé nejoblíbenější dovolenkové destinace - do jihovýchodní Asie no a jasně, že konečně přišlo na Laos!

No, zprvu to tedy tak jasné nebylo, protože letenky nám letos úplně nepřály a vzhledem k tomu, že moje práce není zrovna flexibilní v možnosti dovolené, tak jsme měli celkem malé pole působnosti. Nicméně, nakonec jsme sehnali za přiměřeně dobrou cenu přímý let Vídeň - Bangkok a od tam už je to do Laosu kousek.

Celkově jsme na dovolenou měli jenom dva týdny, takže jsme museli dost zvažovat, co chceme vidět a zažít. No, museli. Je třeba přiznat, že v případě plánování mi užívání množného čísla úplně nepřísluší, protože se toho plně zhostil Sir a já ho v tom dost nechala. Jako hlavní výchozí bod jsme zvolili město Luang Prabang, kam jsme se ostatně dostali právě letadlem z Bangkoku. Velmi sympatické živé městečko, na turisty už dostatečně zvyklé, ne však tolik, aby si jich nevážili. Na většině míst, kde to potřebujete, umí alespoň základy angličtiny, ačkoliv s google translatorem se dneska dá domluvit skoro všude. Najdete tu i hispterské kavárny a bary, kde vám nedají brčko kvůli snížení své ekologické stopy :)

Po příletu do Luang Prabang jsme si na chvíli zdřímli a pak se hned jali objevovat chutě a vůně laoské gastronomie! V Luang Prabang je skvělý večerní trh, kde se mísí barevné šaty, hedvábné šátky, keramika a místní jídlo. Na rozdíl od jiných asijských míst, kde jsem dosud byla, jsem byla velmi příjemně překvapená přístupem prodejců. Nikdo nás do ničeho nenutil, všichni byli milí a usměvaví a člověk se necítil jako lovná zvěř. Když se s námi někdo z prodejců dal do řeči a my si nic nekoupili, nevypadali vůbec naštvaně a chtěli se bavit i tak. Takže asi poprvé jsem si v Asii opravdu užívala návštěvy tržnic bez toho, abych se bála toho, kdo mě zas bude k něčemu nutit. Takže první den naši cestu odstartoval výborně a naladil nás na to, co bude pokračovat.

Další den jsme hned vyráželi na výlet do vesničky Nong Khiaw, kde se dělají treky do džungle. Po příjezdu jsme začali jen menším výletem na tamní vyhlídku, kam směřují úplně všichni turisti, ale není se čemu divit, protože je to fakt krása. Nutno teda podotknout, že v tom obrovském vedru a vlhku je i ta hodina a půl do kopce docela masakr. V minivanu, kterým jsme jeli z Luang Prabang, jsme navíc potkali Češku Andreu, která projížděla Asii na vlastní pěst, což byla super náhoda, protože v Laosu přece jen zas tak moc českých turistů nebývá. Kousek od našeho ubytování jsme na doporučení někoho z místních zašli do restaurace Mama Alex, kde jsme měli skvělou tradiční polévku O kai a laoské zelené curry. Na jídlo si zatím fakt nemůžeme stěžovat. Vesnička je velmi klidná, vévodí ji řeka Nam Ou a mnoho malých "cestovních kanceláří" , které zajišťují výlety do okolí.

Jedním z takových výletů je 100 waterfalls track, což je skutečně výlet ke sto vodopádům, po kterých normálně lezete nahoru. Zní to celkem logicky, ale jak jsem zvyklá na to, že všechny naše cesty zajišťuje cestovní agentura sirjackal_cz , tak si toho o ničem moc nezjišťuju a nenapadne mě, že se opravdu bude chodit přímo ve vodě po vodopádech. Říkám si, jak by na to vzhledem k mému jinému stavu reagovala moje gynekoložka, ale co už. Je mi dobře, těhotenství není nemoc a prostě budu opatrná!

Nicméně, počasí nám příliš nepřeje. Není se moc čemu divit, odjeli jsme s vědomím toho, že je v Laosu období děšťů, ale zvyklí z předchozích asijských cest si říkáme, že to stejně nikdy není takový drama.No, tak tentokrát je. Prší vydatně celou noc, je fakt hnusně a Honza jde ráno rušit naši rezervaci na výlet. Stejně to vypadalo, že budeme sami, takže by se to beztak ani neuskutečnilo. Když ale zajde na místo, potká se ještě se dvěma holkama z Rakouska a mladým Francouzem, kteří vypadají velmi odhodlaně, a rozhodneme se tedy, že do toho jdeme i v tomhle počasí. Máme skvělého průvodce Tana, který umí výborně anglicky a povídá nám o svém životě, o Laosu, o jeho pobytu v klášteře a samozřejmě o vodopádech. Před vodopády se stavujeme taky v místní tradiční vesničce.

home-made výrobna pálenky z rýže 

Cesta byl celkem masakr, byli jsme úplně špinaví, mokří, pořád se na nás přisávali pijavice a Tan nám mazal boty a nohy takovým pěnovým roztokem, aby se pijavice pouštěly. Občas jsme se brodili po kolena ve vodě, ale vzhledem k tomu,že jsme byli mokří úplně celí, tak to bylo vlastně jedno. Jakmile jsme se dostali přímo k vodopádům a začali po nich stoupat nahoru, tak to byla fakt pohádka. Proud byl poměrně silný, ale ne tak, že by se to nedalo ustát a kameny pod vodou kupodivu vůbec neklouzaly. Přesto jsme každý byli raději vybaveni bambusovou tyčí, co nám Tan po cestě vyrobil, abychom se měli o co zapírat.

Na vrcholku u vodopádu číslo 99 jsme dostali oběd servírovaný na ubrusu z obřího palmového listu. Jedním z chodů byl vařený bambus, který Sira zaujal na tolik, že z toho vzniklo pozvání k Tanovi domů na večeři, kde si to ukážeme společně ještě s dalšími jídly, což nadchlo nejen nás, ale i další členy skupiny. Tan nám poměrně vágně popsal, kde bydlí, takže když jsme se pak snažili najít jeho dům, moc úspěšní jsme nebyli. Protože ale Sir během dne hodně fotil, tak jsme místním ukázali Tanovu fotku, paní zvolala: Oooh, yes, banana!, což je zjevně jeho přezdívka, a bylo jasno.

bambus

Celý večer byl paráda, Tan nám představil i svoji ženu a svého kamaráda, vedle spal jeho malý syn a před domem na zemi jsme připravovali jednoduchá jídla, všechno ale chutnalo skvěle. Kromě bambusu, který nás tam dovedl, jsme měli taky dip z lilku, zeleninovou polévku, rybu z Mekongu v banánovém listu a k tomu všemu pochopitelně sticky rice! My jsme na oplátku donesli nějakou tu pálenku, Honza se najedl tak, že praskl plastovou židli a pak jsme spokojení šli každý zpět do svých ubytování. Mimochodem, Tanův syn v batolecím věku spal přes noc venku před domem na dece a přes sebe měl stan z moskytiéry!

Ráno nás pobavil majitel ubytování, který sice nemluvil anglicky, ale snažil se nám zjevně vysvětlit, proč nebude snídaně, přestože ji máme v ceně. Nějakým způsobem jsme z toho vydedukovali, že není chleba, protože je moc vlhko, takže nevykynul, ale jestli to tak fakt bylo, kdo ví.

Další den už jsme se zase přesouvali z vesnice Nong Khiaw miniaturní dodávkou bez klimatizace V 15 lidech jsme se kodrcali namačkaní jak sardinky čtyři hodiny zpět do 140 kilometrů vzdáleného Luang Prabang. Tentokrát jsme mířili do homestay accommodation na rýžovou farmu Living Land. Na farmě je  možné se účastnit různých aktivit okolo pěstování rýže, ale to nás zas tak nelákalo. Sira naopak opět zaujala možnost návštěvy kuchyně, kde jsme společně s paní kuchařkou připravili curry na večeři a Honza byl proškolen ve správném způsobu krájení zeleniny. Všimli jsme si, že v Asii na krájení obecně moc nepoužívají prkýnka, mají pod sebou mísu a krájí vše rovnou do ní.

 Z čeho jsem byla nadšená, bylo to, že na farmu každý den dochází učitel angličtiny a děti z Luang Prabang s ním mají lekce. Měli i speciální učebnici vytvořenou přímo pro Laos, která byla zaměřená na to, co se jim skutečně může chodit a na chápaní různých kulturních rozdílů. Já jsem se na lekci přidala a děti z toho rázem měli hodinu konverzace. Ptali se na fakt zajímavý věci a byli očividně vděční za tu možnost se trošku potrénovat. Velmi je překvapilo třeba to, že doma žijeme jenom dva a že rodiče a sourozenci bydlí někde jinde.

Living Land farma byla sice moc pěkná, ale v jejím okolí nebylo téměř nic, takže když jsme kolem čtvrté odpoledne chtěli někde koupit jídlo, všichni zrovna měli siestu a vypadalo to, že pojdeme hlady, než jsme narazili u cesty na paní , která dělala omelety s fermentovaným vepřovým. Doteď si nejsme jistí, jestli to byla restaurace, nebo jsme šli k někomu před dům, každopádně jsme jí zaplatili omylem desetkrát víc , ale vše nám s pobavením vrátila. Omeleta byla sice dobrá, ale naše zažívání si to úplně nemyslelo :D

Ráno nás čekala opulentní snídaně - asijským snídaním asi nikdy úplně nepřijdu na chuť, přestože obecně asijskou kuchyni miluju. Ale dát si v 7 ráno polívku, mletý maso, grilovaný maso, salát a rýži prostě můj evropský žaludek nikdy nepochopí. Sir si to ale náležitě užíval a já snila spíše o nějaké buchtičce nebo  jogurtu s vločkama.



Po snídani nás čekaly známé vodopády Kuang Si, kam jezdí skoro všichni cizinci, ale já bych se bez  nich asi obešla. Pokud člověk už v životě pár vodopádů viděl, tak Kuang Si není nic, co by byl úplný must-see. Navíc tam bylo logicky všude strašné bláto, protože vodopády stříkaly na všechny strany a když jsme se aktivně vydali do kopce na samý vrchol , tak jsme pak zjistili, že tam není vůbec nic vidět a šlapali zase pěkně zpátky. Na trase mezi vodopády je taky pár Sunbear medvědů, o kterých jsem psala už z naší cesty po Malajsii, ale přišlo mi to vyloženě jako další lákačka na turisty, takže za mě Kuang Si klidně vynechat.

Co bylo o poznání lepší a narazili jsme na to prakticky náhodou byla buvolí farma! Založili ji dva Australani, kteří zaměstnávají Laosany, mají dobrovolníky z celého světa, pronajímají si buvoly od místních farmářů a zároveň je edukují o tom, jak se vlastně o svoje zvířata starat, protože na to se v Laosu trošku kašle a pak jim umírají. Z buvolího mléka potom dělají sýry hlavně pro restaurace a  taky skvělou "evropskou" zmrzlinu. Místním taky vysvětlují benefity mléka, které nejsou vůbec zvyklí využívat ke konzumaci, a vzhledem k tomu, že děti na venkově dost často trpí podvýživou, tak by jim tučné buvolí mléko mohlo pomoct. V Asii ale není tradice pití mléka, takže to nikoho moc nenapadne, to buvolí má navíc nízký obsah laktózy, na kterou má běžně dost Asiatů intoleranci.

V Luang Prabang jsme se pak večer vydali na večeři do vyhlášené restaurace Tamarind, která je známá tradiční, ale fine dining laoskou kuchyní a pořádá nejznámější kurzy vaření, kam se samozřejmě chystáme taky!

Cooking School u jezera je v nádherném prostředí, všechno je hrozně profi a celkově to byl jeden z nej kuchařských kurzů , na kterém jsme kdy byli. Jako vždycky v Asii se začínalo prohlídkou morning marketu a ukázáním základních surovin, něco málo jsme i ochutnali. Na menu byly dva druhy jeow, což je tradiční laoský dip s chilli - dělali jsme lilkový a rajčatový. Připravovali jsme rybu v banánovém listu (který doma můžeme nahradit pečícím papírem) a samozřejmě tradiční sticky rice dělanou v páře. Plnili jsme citronovou trávu kuřetem a jako poslední hlavní chod byl salát s buvolím masem, pro odvážné zájemce také s buvolí žlučí :D . Dezert byl takový rýžový pudink z hnědé rýže s tamarindovým džemem, praženým sezamem a čerstvým ovocem - nevím jak se to stalo, ale chutnalo to jako z čokolády!

A v příštích dílech něco o slonech, více o laoské kuchyni a o přesunu do Thajska!