Slovinsko 2017: víno, jídlo, moře a jeskyně

Na ubytování uprostřed vinic s bazénem se mě Sir snažil navnadit pokaždé, když jsem nadávala na otlačená záda ve stanu a konečně to přišlo! Goriška Brda je oblast, kterou asi mnoho lidí nezná, pokud se nezajímají o slovinská vína. Protože jsem ale v samém epicentru této skupiny lidí, tak jsem o Gorišce Brdě slyšela už kdeco. Tahle část dovolené kousíček od hranic s Itálií tedy byla převážně o jídle a víně, což mi rozhodně nevadilo. Ubytovaní jsme byli u rodiny Štekarů, kteří dělají jak jinak než přírodní vína a nabízejí několik pokojů v apartmánech. Je to krásné, klidné místo s výhledem na vinice a bavilo mě se jen položit do houpací sítě a nasávat atmosféru. Na programu bylo několik věcí - skokanské můstky v kanálu ob Soči, návštěva vinařství Paraschos, oběd a degustace u Klinců a mini městečko Šmartno.

Skokanské můstky byly po cestě z Kobaridu a určitě doporučuji se u nich na pár skoků zastavit. Je to převážně skalnaté pobřeží, takže cesta v žabkách tam není úplně příjemná, ale zase to není nijak zvlášť daleko. Dá se skákat buď přímo ze skal, nebo z můstků, nebo i z takového houpacího provazu. Zastávka to měla být velmi krátká, nicméně, moje rozhodovací paralýza, co se týče skoků do vody, je zásadního rázu, takže nám to celkově vzalo skoro hodinu. Je to teda děs ten pocit odrazu ze sedmi metrů do ledové vody v řece, ale vřele doporučuju a jsem na sebe hrdá!

O vinařství Paraschos se kdovíjak rozepisovat nebudu, protože to mě ani Sira nijak zásadně nenadchlo, ale jednu láhev jsme si nakonec přivezli.
Co bych ale určitě doporučila navštívit, pokud se v daných končinách ocitnete, je vinařství a restaurace u Klinců v Medaně. Nejen, že mají skvělé víno, ale to jídlo! Není tedy dobré se tam úplně utrhnout ze řetězu, jako jsme to udělali my, pokud nechcete platit sto euro, ale jídlo je fakt skvělé. Takhle holt vypadá práce šikovné obsluhy, když jdete na normální oběd a skončíte s degustačním menu se vším, co zrovna mají a párování s vínem. Ale jak už to tak s náma a dobrým jídlem bývá - nelitujeme!

U Štekarů je krásně. Po týdnu v kempech člověk o to více ocení klid a ticho, koupelnu hned vedle ložnice a bazén už je jen třešnička na dortu. Navíc tam dělají báječné snídaně z různých, jak jinak, než lokálních produktů. Městečkem, které má cenu navštívit je Šmartno, je to spíše na takové bezcílné korzování, jsou tam krásné úzké uličky, kavárny, obchůdek s přírodní kosmetikou, olivovými oleji, galerie a podobné krásy.  Zkrátka dvoudenní pobyt v Gorišce Brdě byl po akčním lezení po horách a raftování skvělým odpočinkem.

Taky jsme se zastavili u rodiny ve vesnici Voglje, která chová prasata . Chtěla jsem říct v malém, ale vzhledem k tomu, že jich mají tři sta, tak už mi to nepřijde úplně na místě. Nemají žádné webové stránky, nemají vlastní restauraci, jenom malý obchůdek, který je někde uvnitř domu a kdo ví, jestli má pravidelnou otevírací dobu. Každopádně, pokud chcete skvělé pršuty, šunky, salámy a další vepřové laskominy, vykašlete se na na billboardech propagované obchody a zajděte sem!

Majitelova dcera vám o prasatech řekne vše možné i nemožné, dá vám všeho ochutnat a vezme vás do ráje všech masožravců, kde i suší obrovské pršuty. Dělají taky víno, který asi tolik topstrop nebude, ale je v jeskyni a vstup je tam přes jeskynní dveře, což je podle mě dost super.

Z Gorišky Brdy jsme se vydali konečně směrem k moři a zamířili do kempu, který se mi tentokrát fakt líbil! Jmenoval se Kaki plac (kolem rostly kaki stromy!), byl ve městě Lucija a byl hrozně cool. Zjistila jsem totiž, že to co mi na kempech nejvíc vadí, je to, že člověk nemá soukromí a všude kolem vidí a slyší další lidi, a to na obrovským prostoru. Kaki plac je malinký kemp, který se musí rezervovat předem a nerozkládá se klasicky na velkém rovném prostoru, ale má malé plácky na takových kaskádách ve lese. Kolem jsou rozvěšené houpací sítě, je tam společná kuchyňka vybavená vším možným včetně ovoce a zeleniny od tamních farmářů a přístup lidí, kteří to vlastní, je hrozně osobní a friendly. Je tam i společný setkávací prostor s ohništěm, kde se třeba hraje na kytaru. Jezdí tam hlavně mladí lidé, cestovatelé tělem i duší a tak. Mají tam volně přístupná kola, která si můžete půjčit a jet s nimi do Piranu nebo kamkoliv jinam. Nutno teda říct, že ty kola jsou trochu hardcore a moc nebrzdí, ale to nás netrápilo.

V cyklistickém dosahu (vzhledem ke kvalitě kol) jsou města Portorož a Piran. Portorož je kousíček od Kaki Placu a není tam nic úplně zásadního. Jsou tam městské pláže, které jsou ale spíše betonové, přístup do vody je nic moc a vzhledem k blízkosti přístavu je voda poměrně špinavá. Na zmrzku tam všichni doporučují cacao, což je podnik známý už zřejmě mezinárodně. Zmrzka není rozhodně špatná, ale zase žádný zásadní zážitek nečekejte. Ty kopečky jsou ale fakt obrovský, kdyby někomu záleželo spíše na tomto. Na fotce jsou prosím dva! A zajímavost slovinských zmrzlináren je ta, že skoro všude vám dají do jednoho kopečku dvě příchuti, takže ušetříte a nepřejíte se! To jsem tady ještě bohužel nevěděla.

Piran je o několik levelů zábavy výše. Je to takové to typické městečko u moře se spoustou obchodů s plavkami a mušličkovými suvenýry, s kostelem na kopci a centrem s rybími restauracemi. Připomínal mi hodně chorvatská města se vším, co k tomu patří. My jsme se těšili zejména na to, že si dámě ryby a mořské plody, protože kde jinde si je dát než u moře!

Restaurace, kterou jsme zvolili, se jmenovala Fritolin pri Cantini a měli jsme ji vyhlídnutou už dopředu. Moc se mi líbily objednávací rybky, které vždycky vyvěsili do okýnka, když bylo jídlo hotové. Nutností v Piranu jsou určitě kalamari na žaru! Poměr cena výkon byl úplně super, bylo tam poměrně narváno a objednávalo se samostatně u okýnka.

Pokud jedete na kole, naplánujte si to časově trošku lépe, než my, protože jet potom za tmy zpět na Kaki Plac je nic moc. Ve městě je to ještě bez problému, protože tam jsou pruhy pro cyklisty a světla, ale jakmile vyjedete pryč, tak už je to trochu dobrodrůžo. Nicméně Piran za návštěvu určitě stojí, ale jeden den je tak akorát.

V Piranu se dá koupat podobně jako v Portoroži, ale pokud chcete jít někam více do přírody, musíte si zajet trošku dál do Strunjanského národního parku. Nejvíce se doporučuje konkrétně záliv Mesečev, kde si koupání musíte celkem zasloužit. Od parkoviště je to tak půl hodinka cesty ne úplně ideálním terénem, takže pěkně v teniskách a žabky s sebou do batůžku. My jsme si jako velcí páni nesli taky kempingové židle, za což jsem se po  cestě celkem proklínala, ale nakonec jsem byla ráda, protože na skalách jinak moc velké pohodlíčko není. Moře je tam čisté, lidí tak akorát a výhledy nádherné.

Po dvou nocích u Štekarů a dalších dvou na Kaki Placu už nás čekal pomalu přesun do Lublaně. Ale protože není čas ztrácet čas, něco jsme ještě zvládli po cestě. Sir naplánoval cestu do vinařství Korenika a Moškon, kde jsme si v 11 hodin dopoledne dali poměrně obsáhlou degustaci všeho, co dělají. Tina a Matěj mají certifikaci Demeter, což je asi ta nejpřísnější známka pro bio výrobky všeho druhu, a oba jsou hrozně fajn. Jak se nám nelíbilo v Paraschos, tak o to více jsme si to užili tady. Jejich vína se mimo jiné nabízí právě v Hiša Franko a jedno z nich jsme měli i my v rámci degustačního menu. Podobně jako Hiša Franko nepůsobí žádným snobským dojmem, tak ani v tohle vinařství, které se dá asi považovat za jedno z těch nejlepších na Slovinsku, nejsou žádní namyšlenci. Normální rodina se třemi dětmi pobíhajícími na zahradě s trsy hroznů, kteří prostě jen tak mimochodem dělají fakt skvělé víno.

Takovým must-see ve Slovinsku jsou také Skočjanské jame a Prejamski Grad. Do jeskyní se mi kdovíjak nechtělo, protože si tajně myslím, že na Moravský kras stejně nic nemá, ale tyhle jsou ještě o trochu větší a impozantnější. Nesmí se tam fotit, ale protože jsme se neloudali, tak nám slečna průvodkyně dvě fotky dovolila, byť ne na těch nejhezčích místech. Prohlídka trvá asi hodinu a výklad je super. Není příliš obsáhlý a nudný, ale zároveň se toho dost dozvíte.

A hned o kousek dál je slavný hrad vytesaný do skály, což doteď nechápu, jak někdo mohl vymyslet a udělat. Šli jsme se na něj podívat jen zvenku a divím se, že si neúčtovali už jenom za to, vzhledem k tomu, kolik dalších turistů se rozhodlo stejně.

No a pak už hurá do Lublaně!

Ubytování:
Kmetija Štekar: cena za dvoulůžkový pokoj se snídaní: 70 euro
Kaki Plac: 15 euro na osobu na noc

Jídlo:
Klinec
Oštirjeva Kmetija
Fritolin pri Cantini

Víno:
Korenika Moškon