Slovinsko 2017: Bled, Triglavská jezera a Bohinj

Přestože by mě samotnou nikdy nenapadlo si jako dovolenkovou destinaci vybrat zrovna Slovinsko,
okolnosti způsobily, že jsem se tu ocitla! Ne, že bych si zrovna o Slovinsku myslela cokoliv špatného, ale já jsem spíše na exotiku, teplé moře, džungle a opice, než na hory, řeky a jezera. Nicméně, faktem je, že v poslední době je tato malá země hitem cestovatelů všeho druhu a dokonce se objevují i tak silná přirovnání jako je "evropský Nový Zéland". Celý trip opět naplánovala moje osobní cestovní kancelář Sir´s travels a tentokrát jsme se vydali na cestu autem. Protože jsme nakonec jeli jen sami dva, naplnili jsme auto vším možným od mlýnku na kafe až po kettlebell.. Bohužel jsme ho naplnili také spacáky a stanem. Mé povzdechnutí zajisté pochopí většina těch, kteří mě alespoň trochu znají, protože moje noci strávené ve stanu by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nicméně, Slovinsko k tomu jaksi vybízí, pokud ho chce člověk prozkoumat se vším všudy a pokud není milionář.

Naše první zastávka byla na Bledu. Jezero, které si vybaví z fotek asi nejvíce lidí, když se řekne Slovinsko. Malý ostrůvek uprostřed nádherně modré vody, lidé na paddleboardech a půjčených loďkách, nebo se jen tak válející na pobřeží. Trochu zrada byla, že kemp, ve kterém jsme se plánovali "ubytovat" byl beznadějně plný a dokonce je potřeba ho v sezóně dopředu zarezervovat. Protože ve Slovinsku je přisně zakázáno volné kempování, popojeli jsme tedy o kousek dál do kempu Šobec, ve kterém je dokonce také malé jezírko, asi aby to návštěvníkům nebylo líto. Je tam také jeden malý obchod a restaurace, ale jinak je to takový běžný kemp s ničím extra (teda aspoň myslím :D) , dokonce pěkně drahý - 15 euro za osobu a za noc.

Ráno jsme vyrazili na soutěsku Vintgar, která se nachází poblíž a jedná se o cestu lemovanou řekou a vodopády a různými vodními útvary, ale vzhledem k tomu, že je to velká turistická záležitost, většinu času stojíte v zástupu a na vstup musíte čekat ve frontě, tak bych se bez toho asi i obešla. Ne, že by to nebylo pěkné, ale ty davy lidí ten pocit holt trochu utlumí.

Mnohem lepší byla procházka ze soutěsky kolem malebného kostela s vyhlídkami na malé vesnice. Autem jsme pak zajeli do městečka Radovljice, což je miniaturní město s pěknými uličkami a vyhlídkami, ale nečekejte zase žádnou zásadní pecku. Je to na takové pohodové korzování, popíjení vína na terase některé z restaurací a hlavně žádný spěch.

Další den jsme se už vydali na Bled jako takový, který je krásně vidět z vyhlídky Ojstrica. Cesta tam je trochu strastiplná a je lepší si vzít nějaké pevné boty, ale trvá to méně než půl hodiny dostat se nahoru. Je tam dokonce lavička, na které člověk může rozjímat dlouhé hodiny, pokud za ním tedy nestojí davy dalších lidí, kteří si na lavičce chtějí udělat fotku. High season, co naplat. Každopádně pro fotky jezera je to asi to nejlepší místo. Na Ojstricu jsou ukazatele a auto se dá zaparkovat u jedné z odboček u vstupu do lesa.

Zajet si lodičkou na ostrov určitě taky stojí za to, zvlášť pokud je pěkné počasí. Na ostrůvku toho moc není, ale zmrzlina je tam supr a kupodivu to není žádná hnusná tourist trap! Koupání si ale člověk musí nechat pěkně ke břehu, protože z loděk se seskakovat nesmí a voda má holt jezerní teplotu, ale otužilci nebudou mít problém. Co je horší je opět množství lidí, které připomíná chorvatské pláže. Bled je zkrátka místo, kam zajede úplně každý, kdo se ve Slovinsku ocitne a podle toho to vypadá.

Naštěstí, Bohinjské jezero  a všechno co přijde po něm už je podstatně lepší. Největší slovinské jezero a jeho okolí má sice turistů méně, nicméně kemp je zase plný. Takže zatímco přemýšlíme, jestli zazvoníme u někoho doma a postavíme si stan u nich na zahradě, tak se jdeme kouknout na místo, ze kterého budeme další den vycházet na můj životní hike. Vzhledem k tomu, že majitel tamní Koči pri Savici je evidentně velmi otrávený muž, který svoje podnikání rozhodně nehodlá nikde propagovat, tak tam jako zázrakem bylo volné místo v dormech za 19 euro. No, podle mě je to na spaní s 20 lidma v místnosti zase docela pálka, ale co naplat.Můj životní hike sestával s celodenního treku na Crno jezero a Dvojno jezero v Triglavském národním parku. Já totiž chození po horách nesnáším. Nechápu to, nebaví mě to, neužívám si to. Nicméně, když už člověk v tom Slovinsku je, tak jsem si řekla, že se překonám. Sice jsem skrz to skoro nespala (no dobře, taky skrz to chrápání ostatních spolunocležníků), a to jsem ještě ani netušila, že je to fakt na celý den, ale nakonec jsem ráno byla nastoupená na svůj výkon.

Pro někoho, kdo je zvyklý chodit na výlety tohoto typu, to byl asi průměrně náročný trek a pro slovinské důchodce, kteří mě vesele předbíhali se svým nordic holemi, to asi byla klasická zdravotní procházka. (Budu se uklidňovat tím, že to nešli celé). Zprvu jsem byla trochu otrávená, protože to bylo nudné chození lesem do kopce bez nějakých výhledů, ale postupně to začalo být trochu zajímavější. Když už mě to štvalo, tak Arizona, pěší zóna to na chvíli vždy zachránila, takže se mohlo jít dál, nebo jsem si prozpěvovala jiné hitovky.

Crno jezero bylo prvním, dílčím cílem a bylo...no, tak dobře, bylo to pěkný! Ne až tak, že bych si za ním vyšla znovu, ale docela to šlo.

Příjemné je, že po horách už rozhodně nechodí tolik lidí, jako pod nimi, takže byť člověk potkává ostatní horaly a zkušeně se s nimi zdraví "Dobr dan", případně familiérně jen "Dan", nejsou to rozhodně žádné zástupy. Další cesta mířila na Dvojno jezero a tam už to bylo o něco lepší. Jednak má člověk radost, že už je na vrcholu a jednak je to tam fakt celkem pěkné. Nabídka tamní hišy je tedy žalostná, ale vzhledem k tomu, že se tam vše musí vozit vrtulníkem, jim snad tu polívku z pytlíku i odpustím.

Cesta dolů byla pro mě asi nejlepší částí ne proto, že nebyla do kopce, ale proto, že se mi konečně fakt líbilo to, co jsme viděli kolem. Navíc už jsme věděli, že celkem stíháme návrat do setmění, tak už jsme nemuseli nikam pospíchat. Sir fotil, já jsem pózovala, takže značka ideál. Ani nevíte, jaké bylo mé nadšení z toho, že jsem si ráno zapletla pěkný cop, který samozřejmě fotky z hor pozvedá na úplně jinou úroveň a odmítala jsem tak pózovat z druhého profilu.

Nicméně, musím uznat, že jsem ráda, že jsem šla. Sama bych si takový výlet nikdy nenaplánovala, ale jsem sama se sebou spokojená, že jsem to zvládla bez problémů a vlastně si to chvílemi i celkem užívala. Teda ne, že bych se radší nenacpávala v restauraci, nebo neválela u vody, ale... někdy se to holt musí proložit  něčím jiným, aby si to pak člověk o to víc vychutnal!

Koupání na Bohinji bylo bezva a klidně bych na Bledu jen udělala fotky a přesunula se rovnou sem. Krásné velké, modré jezero uprostřed skal, turistů tak akorát, pohoda, klídek. Ideální je zajít ze strany vesnice Ukanc, kde je lidí podstatně méně, než na hlavních plážích. Sice tam nejsou žádné obchody a půjčovny lodí, ale o to klidnější to tam je. Milovníkům teplé vody sice chvíli potrvá, než se dostanou dovnitř, ale to plavání pak stojí za to. Nikdy mi nedošlo, jak dobře se v jezeru díky absenci soli a vln plave!

Tak a to by bylo vše z první části a teď se přesunujeme do Kobaridu na raftování na řece Soča, hledání jejího pramene a na nejdražší večeři našeho života!


Ubytování:

Bled: Kemp Šobec - 15 euro na osobu na noc
Bohinj: Koča pri Savici - postel v dormech 19 euro na osobu na noc

Foto:

Ty škaredé : já
Ty hezke: Sir