Veronika švadlenka

Nikdy jsem nebyla talentovaná na žádné výtvarné a ruční práce a výrobky z kroužku Šikula, kam jsem jako malá chodila, si nikdo na moc dlouhou dobu nenechal. To ale nic nemění na tom že mě to hrozně baví! Ve skříni mám takzvanou kreativní krabici, kde jsou všelijaké barevné papíry, fixy, třpytivé gelovky, razítka, provázky, třpytky a jeden z nejlepších dárků k loňským Vánocům byla tavicí pistole. V předvánočním čase se vždycky trochu kreativně zblázním a vytvářím vánoční přáníčka a cedulky a ozdoby na dárky, nebo třeba korkové anděly na stromeček.

Často to vypadá jak z mateřské školky, nebo chráněné dílny, ale mně je to úplně jedno, protože mě to baví i tak. Což je zvláštní, protože obvykle činnosti, ve kterých zrovna nevynikám, nesnáším. Se Sirem jsme se dokonce na poslední Vánoce domluvili (no dobře, byl to můj nápad), že si jeden dárek vyrobíme a já jsem si řekla, že boží dárek by byl šála, takže jsem měsíc před Vánocema pletla ve všech dopravních prostředcích, v hospodě, na zastávce, prostě všude. Předtím jsem to nikdy nedělala, takže rychlost a kvalita pletení podle toho vypadala, ale nakonec se mi to tak zalíbilo, že jsem si upletla šálu i pro sebe. Taky jsem začala vyrábět lapače snů, jeden mám doma a jeden v práci, ale protože jsem si nakoupila další obruče, tak nějaký šťastlivec z mých přátel, nebo rodiny ho asi obdrží k nejbližšímu významnému jubileu :D Vyrábět mě bavilo vždycky, ale poslední dobou to dělám často i cíleně kvůli tomu, abych trávila méně času na počítači a na mobilu. Jsem totiž regulérně závislá a když si vyloženě nenaplánuju, co budu dělat, jsem schopna strávit celý večer na počítači koukáním na seriály, na Youtube a čtením článků.

Protože jsem svoje pletací skills chtěla povýšit na svetrovou úroveň, přihlásila jsem se do kurzu pletení a aby toho nebylo málo, řekla jsem si, že by taky bylo fajn naučit se šít na stroji. Trochu mě inspirovala i Kája, která se jakožto superžena na mateřské naučila šít tak, že prodává oblečky na mimina a za jeden večer si jen tak mimochodem spíchne kabát. Protože samouk jsem velmi marný, tak jsem vybírala nějaký kurz a rozhodla se pro Rebelion store. Dole je obchod,kde se prodávají věci od různých českých designéru a nahoře je místnost se šicími stroji, kde se pořádají právě kurzy šití a během dne také slouží jako otevřená šicí dílna za 70 korun za hodinu. Pořádají také víkendové kurzy pro ty, co na rozdíl ode mě dokážou vstřebat hodně informací najednou. Rebelion store shodou okolností patří mému spolužákovi z vejšky Frantovi a jeho partnerovi Jardovi, takže jsme se domluvili, že o kurzech napíšu něco na blog a budu tak moc ušetřit na šicí stroj :D

Kurz je pro úplné začátečníky, co nikdy neviděli šicí stroj, a ten náš vede Honza Smejkal, což je mladý návrhář a student oděvního designu. Na konci kurzu budu mít vlastní potah na polštář, kosmetickou taštičku, látkový stahovací batůžek a tričko. Za sedm dvouhodinových lekcí se platí 1900 korun a ještě je potřeba si koupit látky. Chodíme tam čtyři, takže je to super indivindi a dá se hned na všecko zeptat.

Na 1. lekci nám Honza ukazoval, jak vypadá stroj, jak se navlíkají nitě a jak to vlastně celé funguje. Potom jsme si říkali, jaké máme křídy a fixy na kreslení na látku, druhy nití, nůžek, jehel a špendlíků. No a pak už jsme si zkusili sednout za stroj! Napřed jsme "šili" jen bez nitě do papíru, abychom si zkusili šít rovně, do zatáčky, nebo do pravého úhlu a naučili jsme se zapošívat. No a pak už jsme to šli zkusit naostro s nití a s látkou a seznámili jsme se taky s overlockem.

Na 2. lekci už jsme udělali první výrobek, jupijé! Byla jsem si koupit látky v Karsu na Cejlu a samozřejmě jsem si velmi nečekaně vybrala puntíky. Za všechen materiál jsem zaplatila 400 korun, kromě trička, na které si budu kupovat látku přímo v Rebelionu.

Potah na polštář už mi přijde jako šicí big deal, tak jsem byla fakt natěšená a moje ambice nebyla o nic menší, než na polštář na sedačku do obýváku! No, když jsme zjistila, že jsem si ani nezvládla rovně ustřihnout látku, tak mě nadšení začalo trochu opouštět. Dělali jsme potah bez zipu s takovým tím překladem, kam se polštář jenom vloží.

Byť to tak na začátku moc nevypadalo, nakonec se mi to fakt povedlo a připadala jsem si jako něci mezi hospodyňkou a cool všestrannou mladou ženou, co si vlastnoručně něco ušila! A protože jsme skončili o něco dřív a já jsem velká aktivka, udělala jsem si ještě matchy matchy čelenku, protože mít sladěnej polštář v obýváku s vlasovými doplňky, #tochceš

Teď si plánuju půjčit stroj od babičky a ušít si doma druhý potah, protože si chci zkusit, jestli to zvládnu i bez odborného vedení, nebo jestli si prošiju prsty. (A taky proto, že takhle to vypadá  na sedačce trošku divně.) Babička reagovala s nadšením: "Jéžišmarja, já se z tebe fakt po...!"

A příště už se bude šít zip, jupí!