Páté narozeniny

Sama tomu nemůžu uvěřit, ale Z ghetta blog už je předškolák! Dnes je tomu pět let, od té doby, co se tu objevil první článek.  Pravidelní čtenáři si už zvykli na narozeninový formát a ani letos to nebude jinak - bude se bilancovat. Vždycky si říkám, jak to pěkně vyšlo, protože většina blogerů bilancuje na konci roku, kdy toho mají všichni pak plné zuby a já si chvíli počkám, až ta vlna utichne, přitom to ale pořád není tak daleko od kalendářního roku. Jak už jsem loni říkala - to, co se děje na blogu často odráží to, co se děje v mém životě, takže je to i pro mě taková pěkná rekapitulace. Letos těch článků bylo úplně nejméně, a to pouhých třináct. Když to srovnám s rokem 2012, kdy jsem byla na svém pomyslném blogerském vrcholu, bylo jich přesně čtyřikrát víc. Od té doby má počet článků klesající tendenci, tak si sama říkám, jak to bude vypadat dál, jestli to tady celé nezavřu! Ale ne, nebojte, to zatím nehrozí.

Jak jsme na tom tedy s čísly? Na Facebooku svítí krásné číslo - 5 055 fanoušků! Na Instagramu 3036, přes Blogger 580 a přes Bloglovin 397. Každý rok se divím, že ta čísla stále stoupají i přes moji klesající aktivitu. Děkuju! Co se tedy za poslední rok událo? Více jsem se ponořila do práce, do vztahů a do dění kolem sebe mimo internet.

Po čtvrtých narozeninách to vypadalo, že dalšího roku se blog ani nedožije, protože po čtvrtém výročí se článek objevil až v červnu a reflektoval to, co jsem momentálně řešila nejvíc ze všeho. Novou práci, vlastně první opravdovou práci v oboru vůbec a všechny strasti, které s tím přicházely. Pokusila jsem se to, co se mi honilo hlavou, sepsat do několika bodů pro ty z vás, kteří se třeba nacházejí ve stejné situaci. Společně s tímto článkem taky na blogu přibyl nový štítek - psychologie, u kterého tuším, že se bude rozrůstat i nadále.

V srpnu blog zase ožil naplno, protože jsme se Sirem vydali do nádherné Malajsie. Z našeho putování vzniklo hned šest článků. Z Kuala Lumpur a z bornejské džungle, potom jsem se s vámi podělila o svoje nadšení z opic a samozřejmě nesměl chybět jídelní článek z gastronomické metropole Penangu a tamní cooking class. Zakončila jsem to článkem o válení se na pláži na turisty téměř netknutém ostrově Tuba.

Tyhle cestovatelské články píšu moc ráda a vždycky si říkám, jak z toho budou všichni nadšení, protože je to přece strašně super a zajímavé a exotické a pak jsem zklamaná, že mají  nejméně komentářů a říkám si, čím to je :D  Nakonec se uklidním tím, že jste z toho asi tak paf a nemáte slov, aby to mé novinářské ego přežilo bez úhony.

A protože daleké cesty jsou drahé a platy ve školství nízké, je potřeba z jedné cesty vytřískat co nejvíce peněz nazpět, takže o Malajsii se psalo dvakrát taky v Instinktu a na webu Prima fresh.

Měsíc září pak pro mě byl ve znamení svateb. Z ničeho nic jsem se ocitla ve věku, kdy mám co dělat, aby mě záře nových zásnubních prstenů na Facebooku neoslepila a těhotenská bříška a miminka už ani nestíhám lajkovat (byť mě to pořád baví!). No,dobře, nejsem už zrovna nejmladší, takže to zas tak z ničeho nic nebylo, ale mám pocit, že studenti vysokých škol to mají všechno dost posunuté, protože jsme si to mládí holt trošku prodloužili. Já každopádně svatby miluju a důvody jsem vám sdělila v tomhle článku. Za poslední dvě léta jsme svateb obešli osm a letos jsem zatím žádné oznámení nedostala, tak jsem trošku zklamaná.

K tomu se váže jedna z mých věčných otázek. Kdo kdy přišel na to, že otázky na svatbu a dítě jsou dobré téma na small talk? Obzvláště pak v přítomnosti obou z páru. Dost dobře to totiž může být tak, že... 

.... když jde o svatbu:

1) On ji chce požádat, má už prsten,ale jak se všichni ptají, začne se bát, že to bude vypadat, že ji požádal kvůli tomu nátlaku a rozmyslí si to.

3) On ji  požádá a ona má dojem, že to bylo kvůli tomu nátlaku a pak ani nemá radost.

3) On ji požádal, ale ona řekla, že se na to ještě necítí. 

4) On ji nepožádal, jí to štve a ještě poslouchá dotazy, kdy bude svatba.

5) On ji nepožádal a ani nechce a jak se všichni ptají, akorát ho to štve.

6) Oni se prostě brát nechtějí.

...když jde o dítě:

1) On ještě nechce.

2) Ona ještě nechce.

3) Ani jeden ještě nechtějí.

4) Ani jeden nikdy nechtějí.

5) On je neplodný.

6) Ona je neplodná
7) Ona potratila.

8) "Snaží se", ale zatím nic.

A to je jenom pár důvodů, které mě napadají, protože je znám ze svého okolí. Nikdy nemůžete vědět, jak to ti dva mají a čeho se zrovna dotknete. Myslím, že to důvěrně známe všichni ve vztahu delším než rok po 25. narozeninách. Co se tématu dítě týče, angličtinářům doporučuji skvěle napsaný článek Mind your own womb. (Starej se o svou vlastní dělohu.)

Ale obraťme list a pojďme dál rekapitulovat! Na podzim jsem konečně začala mít dojem, že už celkem zvládám oddělit pracovní a nepracovní obsah myšlenek a napsala jsem článek o tom, jak se jako psycholog nezbláznit, který je, troufám si říct, platný i pro další profese, vyžadující komunikaci s lidmi. 

Na psaní pro Instinkt jsem nezanevřela, jenom se některé články překrývaly s texty na blogu, ale o nanukovou královnu Kláru jsem vás nemohla ochudit. Kdo jste ještě neměli žádný její skvělý nanuk z Prahy v Brně, tak je potřeba to rychle napravit! Příchutě jako coca-colová huba buba, špička, nebo vanilkový rohlíček nejsou žádný problém!

Dalším mým žurnalistickým počinem mimo blog byl článek o jídle v Paříží, kam jsme si se Sirem udělali krátký výlet. Bagety, palačinky, eclaires included.

Také jsem napsala dva články pro blog Ambiente Jídlo a radost o moc sympatickém projektu Oběd pro dalšího. Kouknout můžete tady a tady. Třeba to trochu změní váš pohled na prodejce Nového Prostoru. 

No a na sklonku čtvrtého blogového roku jsem také napsala pro mě velmi intimní a sebeodhalující článek o mém boji s akné, který se setkal s obrovskou odezvou. Podělit se se světem o svoji děsivou tvář bez jakýchkoliv příkras nebylo jednoduché, ale pro vyšší dobro jsem se nějak překonala. A teď jsem za to ráda. Byla jsem překvapená, kolik lidí vůbec netušilo, že bych se zrovna já mohla s něčím takovým trápit a byla jsem až dojatá z té vlny podpory a pozitivní energie. Nejvíc mě ale potěšilo, kolik lidí mi psalo soukromé zprávy s jejich vlastními příběhy o tom, jak se konečně mohli s někým ztotožnit. I díky tomu jsem mohla sepsat další článek, tentokrát se shrnutím tipů, jak s akné bojovat, které jste mi dali.

No a už jsme u konce! Posledním článkem jsem se s vámi chtěla podělit o zákulisí mé práce, protože mám občas dojem, že psychologové a jejich ordinace, kanceláře, či kabinety, jsou obestřeny rouškou tajemství, která potom dává vzniknout všelijakým mýtům a nepřesnostem. 

A to je za čtvrtý rok mého blogování všechno! Blog se mění stejně jako já, cupcaků je méně, vážných témat více, někomu to sedne, někdo přesedlá jinam. Díky všem, kteří jste nepřesedlali a všem novým čtenářům!