Páté narozeniny

Sama tomu nemůžu uvěřit, ale Z ghetta blog už je předškolák! Dnes je tomu pět let, od té doby, co se tu objevil první článek.  Pravidelní čtenáři si už zvykli na narozeninový formát a ani letos to nebude jinak - bude se bilancovat. Vždycky si říkám, jak to pěkně vyšlo, protože většina blogerů bilancuje na konci roku, kdy toho mají všichni pak plné zuby a já si chvíli počkám, až ta vlna utichne, přitom to ale pořád není tak daleko od kalendářního roku. Jak už jsem loni říkala - to, co se děje na blogu často odráží to, co se děje v mém životě, takže je to i pro mě taková pěkná rekapitulace. Letos těch článků bylo úplně nejméně, a to pouhých třináct. Když to srovnám s rokem 2012, kdy jsem byla na svém pomyslném blogerském vrcholu, bylo jich přesně čtyřikrát víc. Od té doby má počet článků klesající tendenci, tak si sama říkám, jak to bude vypadat dál, jestli to tady celé nezavřu! Ale ne, nebojte, to zatím nehrozí.

A co teda děláš jako ten školní psycholog?

Od té doby, co jsem opustila školní lavice, se s otázkou na náplň mé práce setkávám velmi často. Občas je otázka položena se skutečným zvídavým zájmem, občas s mírným despektem a pocitem, že to je zbytečnost, bez které jsme se předtím taky obešli. Snažím se odpovídat tak jako tak, byť mně někdy z obhajoby toho, co dělám, jde hlava kolem. Setkala jsem se s tím, že hodně lidí si takovou práci fakt nedovede reálně představit, tak jsem si řekla, že to trošku osvětlím.

V dnešní době má školního psychologa většina základek (ačkoliv na středních by podle mě taky byli potřeba jako sůl), ale obvykle nepracují na plný úvazek. Není neobvyklé, že některé kolegyně mají dvě, někdy i tři školy současně. Z toho by mně hráblo, tak jsem ráda, že jsem na škole jedné, kde mám úvazek 0,8 a pracuji od pondělí do čtvrtka. A co teda celou dobu dělám?