Malajsie: Penang aneb Konečně jídlo!

Opice, krokodýli, medvědi a veškerá další zvěř, co jsme viděli, byla sice super, ale asi nikoho nepřekvapí, že hlavní důvod našeho cestování je jídlo. To doteď nebyla žádná sláva, v KL to sice bylo fajn, ale zase jsme tam nepobyli moc dlouho a navíc jsou tam další must-see záležitosti, takže se nejde nacpávat v jednom kuse. Borneo pak bylo co se jídla týče vyloženě zklamání, takže o to natěšenější jsme byli na návštěvu Penangu - mekky všech foodies milujících asijskou kuchyni. Penang je malý ostrov na západ od pevniny a je dost odlišný od zbytku Malajsie. Mísí se tam totiž několik různých národností vyznávající různá náboženství a mluvící různými jazyky. Něco takového se skoro vždy pozitivně odrazí na gastronomické scéně. Nejčastěji se setkáte s malajskými pokrmy, potom lokálními specialitami Penangu, indickými dobrotami a nakonec spoustou typicky čínských jídel. To znamená, že v Penangu žijí v relativní harmonii muslimové, hinduisté, buddhisté, taoisti a kdo ví, kdo ještě. To je velký rozdíl oproti zbytku Malajsie, která většinově vyznává islám, který je oficiálním státním náboženstvím.

Na hotelu jsme našli super letáček s přehledem jídel, která bychom neměli minout a postupně jsme odškrtávali a hodnotili to, co jsme ochutnali. Zvládli jsme za necelé tři dny 20 různých pokrmů, některé i víckrát a to nepočítám samostatné ovoce a drinky! Takové oběti holt musí foodies podstupovat. Jídlo v Penangu je až neuvěřitelně levné, což mě zaráželo na každém dalším stánku, protože Penang už je svými specialitami opravdu vyhlášený, takže evropských a amerických turistů potkáte celkem dost a přesto se na tomhle gastronomickém ostrově drží ceny proklatě nízko. Většina jídel stojí od 3 do 6 ringittů, což je zhruba 20-40 korun. Za celou porci! Není nutné hledat žádné speciální vyhlášené stánky, protože nabídka i kvalita je všude dost podobná. Jediné, co může být problém je, že různá místa a různé stánky otevírají v jinou dobu.

Uvažovali jsme, že si zaplatíme nějakého průvodce na food tour, ale ti, co se nám líbili, byli už zabraní, tak jsem oprášila svůj účet na coachsurfingu a napsala pár místním, ať s náma zajdou do města a trošku nás provedou. Ozval se nám Číňan KC, který nejen že má cool jméno hodné řetězy ověšeného rappera, ale navíc vypadá jako ten mafián z Pařby ve Vegas! (Po přibrání tak 20 kilo.) Mysleli jsme si, že spolu půjdem někam kousek od hotelu na oběd, chvilku pokecáme a pak půjdeme každý svou cestou, ale KC překvapil a vyzvedl nás autem malajské značky Proton, vozil nás po městě celý den a zakončili jsme to stylově kolem 10. večer v baru. KC nám vyprávěl o Penangu, o multikulturním soužití, my mu vyprávěli o Česku a samozřejmě jsme hodně mluvili o jídle. Nebyl to vyloženě blázen jako my, takže naše detailní dotazy na odrůdu malajské rýže a přesné poměry zálivek sice nezodpověděl, ale to nám na zážitku vůbec nic neubralo. Vzal nás třeba na turistům ukrytý vrchol Penangu, kde byla jedna opuštěná thajská restaurace a skvělé výhledy na celý ostrov, kam bychom se sami nikdy nedostali a hlavně se o tom ani nedozvěděli. Jediné pití, které v restauraci servírovali, byl mladý kokos, tak jsme všichni zapíchli brčka a užívali si výhledu.

Ale pojďme už na to jídlo!

Takovým nejtypičtějším pokrmem Penangu je Char Koay Teow - jídlo velmi podobné thajskému pad thai, tedy smažené rýžové nudle s vajíčkem, krevetami, mungo klíčky, samozřejmě se sójovkou a chilli a pak se vším možným, co je zrovna k dispozici. Je to takový obvyklý street food - rychlý a mastný, ale docela dobrý. Char Koay Teow jsme dělali taky další den na kurzu a byl o poznání lepší, protože na ulicích se holt přepálenému oleji nevyhnete.

Čínská specialita Chee Cheong Fun jsou malé rýžové knedlíčky vařené v páře s výrazně sladkou hustou sójovou omáčkou posypané sezamovými semínky. Opět existuje více variant, jako s kusy vepřového, nebo s krevetou uvnitř.

Nasi Kandar je zástupcem indického vlivu, nicméně taxikář Eugine nám říkal, že se většinou jedná spíše o Bangládešce, kteří indické restaurace provozují. Nasi Kandar není většinou k vidění přímo u stánků na ulici, ale v takových open air restauracích se stoly k sezení. Podle mě se tenhle pokrm dá nejlépe popsat jako takové indické all you can eat. Dostanete porci rýže a k tomu od každého trochu, často si lidé taky chodili pro take-away, kde jim všechno smíchali do sáčku a zabalili. No, moc vábně to nevypadalo, ale dobrota to byla veliká! V Indii ještě zůstaneme, protože skoro nejlepším jídlem pro mě byly Roti Canai. Placka plněná vajíčkem a cibulí přelitá vynikající omáčkou na způsob curry, ale ne tak docela... opravdová delikatesa. Mimochodem, ta na fotce byla za 2 ringity, tedy za asi 12 korun.

Wan Tan Mee jsou nudle, které se sevírují buď jako polévka, nebo „nasucho“ a nejčastěji se jí na snídani.

Nám ale o poznání více chutnalo Hokkien Mee, kde je základem silný krevetový vývar, který je cítit na metry daleko, s dvěma druhy nudlí - pšeničnými a vermicelli, chilli pastou, mungo klíčky, vejcem, smaženou cibulkou, krevetami a vepřovým. Mňam!

Kdybych měla popisovat všechno, tak se z toho asi zblázním a vy taky, takže vyberu ještě pár jídel, které byly nějakým způsobem zajímavé... jako třeba dezerty!

Dezerty v Asii jsou asi obecně trochu něco jiného, než jsme zvyklí my, milovníci mouky, vajec a másla. Třeba Cendol nezní ani nevypadá úplně nejlákavěji, jde totiž o najemno nasekaný led konzistence sněhu, fazole, želé ve tvaru nudlí, kukuřice a palmový cukr a kokosové mléko. Ač to zní šíleně, chuťově to nebylo špatné a v horkém dni v George Townu opravdu osvěžující.

Podobný je také Ais Kacang, kde je ještě víc želé a ještě víc kukuřice a je to ještě trošku šílenější.

Výborné jídlo byl Popiah, což je něco jako letní závitek, ale místo rýžového papíru se používá tenoučká palačinka z pšeničné mouky, která se pak naplní omáčkami a všemi možnými dobrotami.

V Penangu jsme taky ochutnali spoustu místního ovoce, teď je největší sezóna durianu, mangosteenů (první a druhá fotka) a jackfruit. Kromě toho jsme si ještě dávali rambutan (poslední fotka) a často nám to vyšlo tak, že jsme to měli zadarmo, protože ovoce prodávají obvykle ve velkých trsech a  my třeba chtěli jen pár kuliček na ochutnání, tak nám řekli, ať ani neplatíme.

Jak jsem říkala, durian je momentálně v sezóně a zdá se mi, že je tady v Malajsii snad nejpopulárnějším ovocem. Durianové stánky uvidíte na každém rohu, často i s několika místními ve frontě. Ochutnávala jsem ho už v Kambodži, ale řekla jsem si, že to zkusím znovu.

No.. úplně si mě nezískal. Konzistence je opravdu podivná, je to ještě měkčí než hodně zralé mango nebo avokádo, jakoby se vaše zuby ani nezastavily a jen projely skrz naskrz. Chuť je tak specifická, že ji lze jen těžko popsat no a vůně... ve veřejných dopravných prostředních je kromě značky přeškrtnuté zmrzliny taky přeškrtnutý durian.

Penang byl zkrátka opravdová pecka, nevěděli jsme co dřív ochutnat a kam dřív skočit, tak jsme skákali všude a ochutnávali všechno. Veškeré zdroje vychvalující Penang se tedy nemýlily a gastronomicky to byl skutečný highlight naší malajské cesty. Samozřejmě jsme se také zúčastnili vyhlášené cooking class u kuchařky Nazliny a o tom zase příště!