Malajsie: Homestay na řece Kinabatangan

Kahau nosatý, dlouhoocasí makakové, orangutani, krokodýli, nebo krásní zoborožci. Tohle všechno je možné vidět na Borneu a něco z toho dokonce jenom tam. První ze jmenovaných opic už nežije přirozeně nikde jinde na světě a divoké orangutany je možné vidět kromě Bornea jen na Sumatře. Opice mě nějakým způsobem fascinují, strašně se mi líbí, jak mají mimiku podobnou lidem, jak nosí maličká mláďata na břichu a jak si vybírají blechy. Nejradši ze všech mám šimpanze, ale nepohrdnu žádnou opicí, kromě velkého makaka rhesus, který mě v Kambodži málem sežral. (Dobře, trošku přeháním, ale okradl mě a chtěl na mě zaútočit!) Příroda na Borneu je dech beroucí, převážně tedy právě v okolí řeky Kinabatangan, která se táhne skoro 600 kilometrů a má výrazně hnědou barvu, kterou v Lonely Planet popisují jako čokoládovou, ale to je přece jen trochu nadnesené. Proč už orangutani nejsou na celém Borneu, ale jen v některých málo částech, je asi všem dnes jasné - má to na svědomí kácení a pálení deštných pralesů a vysazování olejné palmy, která je opravdu téměř všude a kromě obřích vzrostlých stromů vidíte taky spoustu malých, nově vysazených palmiček. Opice a další zvířata tak ztrácejí místo k životu, protože takový orangutan si třeba staví každou noc nové hnízdo někde ve vrcholcích stromů a na palmě to dost dobře nejde. Tak se všichni stěhují k řece, kde je pak opravdu vysoká koncentrace divokých zvířat, ale ten důvod je trochu mrzutý. Na druhou stranu, palmový byznys tvoří tisíce pracovních míst a spousta „lidí od řeky“, jak se místním přezdívá, bez znalosti angličtiny moc jiných šancí nemá.

Pohled z letadla. Palma everywhere.

Konec enviromentálního okénka a vzhůru na tu zábavnou část! Když jsme se koukali na možnosti ubytování podél řeky, moc toho nebylo a to, co jsme našli, bylo příšerně drahé. Tak Sir zapátral v nějakých diskuzích a našel e-mail na Yawnee, která společně se zbytkem své rozsáhlé rodiny poskytuje ubytování u sebe doma a její bratr dělá vyjížďky na lodi. Tak jí napsal, jestli můžem přijet na dvě noci a ona že jo. Trochu jsme se děsili, co z toho bude, přece jen jsme jeli úplně někam do háje a nevěděli moc, co čekat a zda všechno vyjde, jak má. Po příletu na Borneo na východní pobřeží Sabahu jsme strávili jednu noc ve městě Sandakan a ráno sedli na autobus, který nás měl vyhodit na nějaké křižovatce, kde pro nás Yawnee domluvila auto, které nás odveze k ní.


Hlavní nádraží v Sandakanu

 Kupodivu tam řidič opravdu byl a poznat nás jakožto dva bělochy s krosnami nebyl problém. Po místní silnici asi tak osmé třídy si to jel pěkných sto třicet s okýnkama staženýma až dolů, protože „sorry, no aircon!“. Zastavil u nějakých chatek, tak jsme si říkali, aha, ona už toho má asi víc, ale řidič ukazoval na řeku a říkal: „Boat, boat, go to the boat“. Tak jsme nastoupili a doufali, že fakt jedeme tam, kam máme. Popojeli jsme jen pár minut směrem ke druhému břehu a tam už jsme byli konečně správně.

Rodina sestávající asi z 15 členů, jejíž vzájemné vztahy se mi za celou dobu nepodařilo rozluštit, měla celkem tři domy na vysokých kůlech, které byly postavené jen pár metrů od řeky, a v jednom z nich bydlela Yawnee se třemi dětmi, sestrou, svým otcem a zároveň tam měla pokoje pro ubytovávání hostů. Nebo... ty pokoje neměla navíc, ale když měli hosty, tak prostě spali na zemi v „obyváku“. V dalších dvou domech bydleli její další sourozenci s rodinami a dětmi. 

Po příjezdu jsme hned dostali oběd, tři jídla denně jsou součástí ceny. Těšili jsme se, že zažijeme pravou domácí kuchyni, ale bohužel to nebylo úplně to, co jsme očekávali... Teda domáci to bylo, ale jak sama Yawnee říkala, easy cooking. Ale přece jen až trochu moc easy, jediné ochucovadlo byla ústřicová omáčka od Maggi, kterou dávala na ryby, na zeleninu, na kuře i na nudle. Pak vždycky byla rýže, jedno maso - smažené kuře, nebo ryba a nějaká zelenina. Všechno trochu postrádalo chuť, protože stejné jídlo jedly i děti, tak Yawnee nepřidávala skoro žádné koření.

Tohle jsou kupodivu okurky

Smažená křídla (samozřejmě na palmáči), okurky, dlouhý fazole a rýže)

Divný malý rybky se strašně moc kostma s cibulí a ústřicovou omáčkou

Nicméně až na jídlo bylo všechno super. Samotná zkušenost bydlení s místními, možnost si s nimi popovídat a dozvědět se o jejich zemi něco přímo od nich je k nezaplacení. Yawnee sama kromě vesnice, ve které žije, byla v životě jen v přilehlém městečku Kota Kinabalu, a to je všechno. Anglicky se naučila v jednom z komerčních ubytování u řeky, kde původně pracovala, a postupně se rozhodla rozjet homestay u sebe doma. Sama sice nikdy nikam nevycestovala, ale za poslední roky se poskytováním ubytování setkala s lidmi z celého světa a ani z Česka jsme nebyli první. Společně s námi tam zrovna byl i holandský pár, každý jsme měli svůj pokoj skromně zařízený dvěma postelemi, stolem a větrákem. Na posteli jste se trošku chvěli pokaždé, když někdo procházel z jednoho konce domu na druhý, protože kůly jsou holt kůly. V oknech byla síťka, ale všelijaký hmyz, švábi a malí gekoni se dovnitř stejně dostali a mám podezření že po střeše nám chodily opice. Sprcha byla v podobě kbelíku a studené vody, záchod měli normálně splachovací, to jsme byli celkem příjemně překvapení.

Koupelna

Hlavní náplní ale byly plavby po řece s Yawniným bratrem. Byli jsme na jedné brzké ranní, dvou odopoledních a jedné večerní. Náš průvodce měl už vycvičené oko, takže i na dálku vidí zvířata, vypne motor a přiblíží se co nejvíc to jde. Nejčastěji jsme viděli dlouhoocasé makaky a nosaté opice ve skupinách, ale měli jsme štěstí i na tři orangutany, na jednu silver leaf opici a v noci jsme viděli krokodýla! Normálně jsme pluli asi metr od něho na loďce, doteď mi to přijde celem neuvěřitelný, že jsme najednou nad hladinou viděli oranžový svítící oči a kousíček vedle nás proplul opravdovej krokodýl! Občas jsme narazili na cedule, které varují rybáře, aby na některých místech nerybařili, protože je tam častý výskyt krokodýlů a jeden z nich to teď nedávno nebral úplně vážně a krokodýl ho prostě sežral. V noci taky byly vidět stovky světlušek, úplně jasná obloha plná hvězd a nádherně barevní spící ptáci a sovy.

U mě ale stejně nic nepřekonalo opice, já prostě neznám víc cool zvíře a nejradši bych si založila opičí rezervaci a učila je znakovou řeč. Ve chvíli kdy jsme byli kousíček od stromu, na kterém se opice houpaly, začaly po jednom skákat do řeky a plavat na druhou stranu. Mláďata se jich držela na zádech kolem krku a postupně takhle přeplavala celá skupina. Z toho jsem byla tak nadšená, že až zas budu dělat nějakou relaxační techniku, kde si budu muset představit nějakej pure hapiness moment, tak to budou tady ty plavající opice. Nebo orangutan, kterej rozvážně pomalu šplhá po stromě. Prostě obří orangutan! Kousek ode mě! Jasně, že jsem viděla opice a další zvířata v zoo, ale tohle je prostě jiný. Napjatě sedět na lodi, být potichu, aby se nevyplašily a pak jen pozorovat, jak si vybírají blechy, komunikujou spolu a skáčou ze stromu na strom. Na fotkách to tak nevynikne, hlavně člověk musí mít pořádnej foťák s obřím objektivem, aby z toho něco bylo. Musíte mi holt věřit.

Tady ty malý hlavičky jsou ty plavající opicem ťuťu! Ale já se kochala spíš naživo a nestíhala fotit.

Plavby se dělají vždy ve stějný čas, v 6 ráno, ve 4 odpoledne a v 8 večer. Mezí 8. a 16. hodinou totiž většina zvířat spí, nebo se někde schovává před vedrem a není možné je vidět. A před 8. večer zase ožívají nekterá další zvířata a jsou hezky vidět spící ptáci. Občas je možné vidět i slony, ale s těmi je to težké, protože jsou hlouběji v lesích a k řece chodí jen občas. Yawnee říkala, že když ještě nebylo kolem tolik palmy, tak slony vídali často a nebyli moc daleko, ale že teď to dá zabrat nějakého najít.

Ptala jsem se, proč občas z řeky vykukují svázané pet lahve, místní si tak označují svoje pasti na krevety, do kterých je chytají, aby je mohli prodat na trhu.

Skvělé byly děti, které pořád někde pobíhaly a jak podotkl Holanďan, užívaly si dokonalého obývacího pokoje pro rodiny s dětmi - skoro nic tam totiž nebylo, takže se nedalo nic rozbít. Děti si vyhrály s dekami, matracemi a koštětem a lítaly pořád jak splašené. Teda ty mladší, starší se jen málokdy vzdálily od tabletu, to je asi všude stejné. I když se umývají kyblíkem a perou ve vodě z řeky, mobil, nebo tablet má skoro každý. Chytit signál je teda trochu výzva, ale občas se to podaří a Yawnee tak může komunikovat s potenciálními hosty přes e-mail. Pokud by vás zajímala cena, tak pro dva lidi na dvě noci s jídlem, čtyřmi plavbami a taxíkem do civilizace, kde jezdí autobus, to vyšlo na asi 4700 korun.

Pobyt na řece byl prostě super i přes ten extrémní tropický déšť první noc, přes který prakticky nešlo spát a i přes papundeklové pokoje, jehož jednu zeď se Sirovi podařilo prokopnout, když rychle vstal, aby odehnal komára. Dokonce ani ten šváb v posteli a potkani, kteří se v noci proháněli kuchyní, mi nevadili, ale dvě noci stačily a už si zase ráda užiju trochu komfortu západního světa. Na řadě je Sepilok a záchranné centrum pro zraněné orangutany, nosaté opice a malajské medvědy!