Malajsie: Penang aneb Konečně jídlo!

Opice, krokodýli, medvědi a veškerá další zvěř, co jsme viděli, byla sice super, ale asi nikoho nepřekvapí, že hlavní důvod našeho cestování je jídlo. To doteď nebyla žádná sláva, v KL to sice bylo fajn, ale zase jsme tam nepobyli moc dlouho a navíc jsou tam další must-see záležitosti, takže se nejde nacpávat v jednom kuse. Borneo pak bylo co se jídla týče vyloženě zklamání, takže o to natěšenější jsme byli na návštěvu Penangu - mekky všech foodies milujících asijskou kuchyni. Penang je malý ostrov na západ od pevniny a je dost odlišný od zbytku Malajsie. Mísí se tam totiž několik různých národností vyznávající různá náboženství a mluvící různými jazyky. Něco takového se skoro vždy pozitivně odrazí na gastronomické scéně. Nejčastěji se setkáte s malajskými pokrmy, potom lokálními specialitami Penangu, indickými dobrotami a nakonec spoustou typicky čínských jídel. To znamená, že v Penangu žijí v relativní harmonii muslimové, hinduisté, buddhisté, taoisti a kdo ví, kdo ještě. To je velký rozdíl oproti zbytku Malajsie, která většinově vyznává islám, který je oficiálním státním náboženstvím.

Malajsie: Sepilok a opice proklatě blízko

Sotva jsme se stihli vzpamatovat z nadšení z opic, které jsme ve vší tichosti pozorovali dalekohledem na stromech vzdálených desítky metrů, ocitli jsme se na místech, kde jsme se jich mohli klidně i dotknout. Nebo teda spíš ony nás. Naší další zastávkou v malajském putování byl totiž Sepilok, což je další oblast na východě Sabahu, která sama o sobě vůbec zajímavá není. Ale je to důležitý výchozí bod pro všechny opičí nadšence, protože v jeho blízosti se nachází Orangutan Rehabilitation Centre a Proboscis Monkey Sanctuary, neboli stanice pro zraněné a ukradené orangutany a rezervace plná kahaů nosatých. Kromě toho je tu také Sunbear Conservation Centre a Rainforest Discovery Centre, takže opice se dají proložit i malými medvídky a treky v pralese, takže se člověk rozhodně nenudí.

Malajsie: Homestay na řece Kinabatangan

Kahau nosatý, dlouhoocasí makakové, orangutani, krokodýli, nebo krásní zoborožci. Tohle všechno je možné vidět na Borneu a něco z toho dokonce jenom tam. První ze jmenovaných opic už nežije přirozeně nikde jinde na světě a divoké orangutany je možné vidět kromě Bornea jen na Sumatře. Opice mě nějakým způsobem fascinují, strašně se mi líbí, jak mají mimiku podobnou lidem, jak nosí maličká mláďata na břichu a jak si vybírají blechy. Nejradši ze všech mám šimpanze, ale nepohrdnu žádnou opicí, kromě velkého makaka rhesus, který mě v Kambodži málem sežral. (Dobře, trošku přeháním, ale okradl mě a chtěl na mě zaútočit!) Příroda na Borneu je dech beroucí, převážně tedy právě v okolí řeky Kinabatangan, která se táhne skoro 600 kilometrů a má výrazně hnědou barvu, kterou v Lonely Planet popisují jako čokoládovou, ale to je přece jen trochu nadnesené. Proč už orangutani nejsou na celém Borneu, ale jen v některých málo částech, je asi všem dnes jasné - má to na svědomí kácení a pálení deštných pralesů a vysazování olejné palmy, která je opravdu téměř všude a kromě obřích vzrostlých stromů vidíte taky spoustu malých, nově vysazených palmiček. Opice a další zvířata tak ztrácejí místo k životu, protože takový orangutan si třeba staví každou noc nové hnízdo někde ve vrcholcích stromů a na palmě to dost dobře nejde. Tak se všichni stěhují k řece, kde je pak opravdu vysoká koncentrace divokých zvířat, ale ten důvod je trochu mrzutý. Na druhou stranu, palmový byznys tvoří tisíce pracovních míst a spousta „lidí od řeky“, jak se místním přezdívá, bez znalosti angličtiny moc jiných šancí nemá.

Malajsie: Začínáme!

Tak je to tady, konečně mám zase po čase o čem psát, protože mezi jediné mé starosti teď patří stíhat autobusy a letadla a přemýšlet, zda si zvládnu dát dvě jídla a zmrzlinu, nebo radši tři jídla a být bez dezertu. Rozhodnutí vydat se letos na dovolenou do Malajsie bylo velmi spontánní a probíhalo přibližně takto: Sir: "Narazil jsem na levný letenky do Kuala Lumpur, jsou teda z Budapešti a stop-over v Kataru je 8 hodin." Já: "Jo, to je dobrý, tak jedem." Takže jsme už někdy v dubnu zakoupili letenky za 11 a půl tisíce korun a pustili se do plánování. No, já teda spíš jen asistovala. Takže po pracovním měsíci v Anglii, protože ve školství si člověk vydělá spíš na Macháč, než na orangutany na Borneu, jsem se na tři dny ohřála doma, sbalila krosnu a hurá na třicetihodinovou cestu přes několik časových pásem. Letos jsme vyrazili se Sirem jen ve dvou, protože jak všichni stárneme a jsme již v dospěláckém pracovním procesu, je těžké se vzájemně sladit.