Rozhovor: Nanuková královna Klára

Po delší době mám pro vás zase jeden rozhovor, který vyšel v Instinktu a na blogu ho dávám jako vždy v původní nezkrácené a needitované verzi. Byť mám štěstí na milé a schopné lidi skoro vždycky, s Klárou to bylo ještě o chlup lepší. Už se totiž nějakou dobu známe a rozumíme si, tak to třeba půjde z textu trochu poznat. Když si chci dát nanuk, tak jedině od Kláry, protože vymýšlí ty nejlepší kombinace. A dát si třeba tři za sebou místo večeře? Není problém! Možná i proto si tak rozumíme. 

(Poznámka: Vykání v textu je novinářsky standard :-) 

Jak se jako psycholog nezbláznit

Asi vás nepřekvapí, že tuhle otázku dostávám poměrně často. „Když pořád řešíš něčí problémy, jak to, že se z toho sama nezblázníš?“ Na začátek je potřeba říct, že se obávám, že něco jako duševně zcela vyrovnaný psycholog, který nemá žádné osobní problémy a se vším si hravě poradí, nejspíš neexistuje. Jsme lidé jako všichni ostatní a trápí nás problémy ve vztazích, v rodině, v osobním životě, nízké sebevědomí, tréma, atakdále.  Mnohdy umíme erudovaně radit ostatním a sami přitom prožíváme to stejné.

Malajsie: Langkawi a Tuba

Po tom, co jsme se dostatečně nasytili v Penangu nás čekala poslední část celého výletu - ostrov Tuba poblíž známého souostroví Langkawi. Na závěr dovolené jsme chtěli opravdovou válečku na pláži, kde už se nebudeme muset někam honit a klidně budeme celé dny stavět hrady z písku. Aby to zase ale nebylo tak úplně standardní, tak Sir vybral opuštěný ostrov Tuba, na kterém je jen jedno ubytování a žádná pořádná vesnice. Když se na Tubu chcete dostat, musíte si pro sebe objednat loď, nebo čekat na loď veřejnou, která ovšem odjíždí až tehdy, když se sejde dostatečný počet lidí, který ji zaplní. Na břehu nečekejte žádné molo, je potřeba sundat boty a skočit do moře.

10 důvodů, proč miluju svatby

V tomto roce jsem byla na čtyřech svatbách, všechny zrovna připadly na září, takže jsem každý pátek vymýšlela další sobotní outfit vhodný na svatbu. V loňském roce to byly taky čtyři svatby, takže ve svém, podle mě stále poměrně mladém věku, jsem už zkušenou svatební harcovnicí, ne-li profesionálním svatebčanem. Kamarádi už se mě začínají ptát, kolik beru za hodinu a počty lajků při desáté svatební fotce několikátý víkend po sobě postupně slábnou. Pro hodně lidí je chození na svatby otrava, já je ale miluju. Proč?

Malajsie: Cooking class

Když jsme vybírali, kam půjdeme v Penangu na kurz, Nazlina a její Spice Garden byla jasná volba.
Takto stylově bych začala článek o skvělém dnu plném dobrého jídla v srdci malajské gastronomie. Kurzy místních kuchyní se postupně začínají rozmáhat a je to skvělý nápad, jak si trošku ozvláštnit cestování, poznat nové lidi a něco se přiučit. Sešlo se nás tam asi osm a kromě nás to byli cestovatelé z Francie,Itálie a Německa. Jedna z nich byla gluten a lactose free a nebyl nejmenší problém se kurzu zúčastnit, v jejich porci proběhlo jen pár malých úprav.  Podobně jako na kurzu ve vietnamském Hoianu, i tady se začínalo tour na místním trhu.

Malajsie: Penang aneb Konečně jídlo!

Opice, krokodýli, medvědi a veškerá další zvěř, co jsme viděli, byla sice super, ale asi nikoho nepřekvapí, že hlavní důvod našeho cestování je jídlo. To doteď nebyla žádná sláva, v KL to sice bylo fajn, ale zase jsme tam nepobyli moc dlouho a navíc jsou tam další must-see záležitosti, takže se nejde nacpávat v jednom kuse. Borneo pak bylo co se jídla týče vyloženě zklamání, takže o to natěšenější jsme byli na návštěvu Penangu - mekky všech foodies milujících asijskou kuchyni. Penang je malý ostrov na západ od pevniny a je dost odlišný od zbytku Malajsie. Mísí se tam totiž několik různých národností vyznávající různá náboženství a mluvící různými jazyky. Něco takového se skoro vždy pozitivně odrazí na gastronomické scéně. Nejčastěji se setkáte s malajskými pokrmy, potom lokálními specialitami Penangu, indickými dobrotami a nakonec spoustou typicky čínských jídel. To znamená, že v Penangu žijí v relativní harmonii muslimové, hinduisté, buddhisté, taoisti a kdo ví, kdo ještě. To je velký rozdíl oproti zbytku Malajsie, která většinově vyznává islám, který je oficiálním státním náboženstvím.

Malajsie: Sepilok a opice proklatě blízko

Sotva jsme se stihli vzpamatovat z nadšení z opic, které jsme ve vší tichosti pozorovali dalekohledem na stromech vzdálených desítky metrů, ocitli jsme se na místech, kde jsme se jich mohli klidně i dotknout. Nebo teda spíš ony nás. Naší další zastávkou v malajském putování byl totiž Sepilok, což je další oblast na východě Sabahu, která sama o sobě vůbec zajímavá není. Ale je to důležitý výchozí bod pro všechny opičí nadšence, protože v jeho blízosti se nachází Orangutan Rehabilitation Centre a Proboscis Monkey Sanctuary, neboli stanice pro zraněné a ukradené orangutany a rezervace plná kahaů nosatých. Kromě toho je tu také Sunbear Conservation Centre a Rainforest Discovery Centre, takže opice se dají proložit i malými medvídky a treky v pralese, takže se člověk rozhodně nenudí.

Malajsie: Homestay na řece Kinabatangan

Kahau nosatý, dlouhoocasí makakové, orangutani, krokodýli, nebo krásní zoborožci. Tohle všechno je možné vidět na Borneu a něco z toho dokonce jenom tam. První ze jmenovaných opic už nežije přirozeně nikde jinde na světě a divoké orangutany je možné vidět kromě Bornea jen na Sumatře. Opice mě nějakým způsobem fascinují, strašně se mi líbí, jak mají mimiku podobnou lidem, jak nosí maličká mláďata na břichu a jak si vybírají blechy. Nejradši ze všech mám šimpanze, ale nepohrdnu žádnou opicí, kromě velkého makaka rhesus, který mě v Kambodži málem sežral. (Dobře, trošku přeháním, ale okradl mě a chtěl na mě zaútočit!) Příroda na Borneu je dech beroucí, převážně tedy právě v okolí řeky Kinabatangan, která se táhne skoro 600 kilometrů a má výrazně hnědou barvu, kterou v Lonely Planet popisují jako čokoládovou, ale to je přece jen trochu nadnesené. Proč už orangutani nejsou na celém Borneu, ale jen v některých málo částech, je asi všem dnes jasné - má to na svědomí kácení a pálení deštných pralesů a vysazování olejné palmy, která je opravdu téměř všude a kromě obřích vzrostlých stromů vidíte taky spoustu malých, nově vysazených palmiček. Opice a další zvířata tak ztrácejí místo k životu, protože takový orangutan si třeba staví každou noc nové hnízdo někde ve vrcholcích stromů a na palmě to dost dobře nejde. Tak se všichni stěhují k řece, kde je pak opravdu vysoká koncentrace divokých zvířat, ale ten důvod je trochu mrzutý. Na druhou stranu, palmový byznys tvoří tisíce pracovních míst a spousta „lidí od řeky“, jak se místním přezdívá, bez znalosti angličtiny moc jiných šancí nemá.

Malajsie: Začínáme!

Tak je to tady, konečně mám zase po čase o čem psát, protože mezi jediné mé starosti teď patří stíhat autobusy a letadla a přemýšlet, zda si zvládnu dát dvě jídla a zmrzlinu, nebo radši tři jídla a být bez dezertu. Rozhodnutí vydat se letos na dovolenou do Malajsie bylo velmi spontánní a probíhalo přibližně takto: Sir: "Narazil jsem na levný letenky do Kuala Lumpur, jsou teda z Budapešti a stop-over v Kataru je 8 hodin." Já: "Jo, to je dobrý, tak jedem." Takže jsme už někdy v dubnu zakoupili letenky za 11 a půl tisíce korun a pustili se do plánování. No, já teda spíš jen asistovala. Takže po pracovním měsíci v Anglii, protože ve školství si člověk vydělá spíš na Macháč, než na orangutany na Borneu, jsem se na tři dny ohřála doma, sbalila krosnu a hurá na třicetihodinovou cestu přes několik časových pásem. Letos jsme vyrazili se Sirem jen ve dvou, protože jak všichni stárneme a jsme již v dospěláckém pracovním procesu, je těžké se vzájemně sladit.

Blog žije a já taky!

Tak jsem zase tady a vy jste právě svědky historického momentu, protože zatím uběhla nejdelší doba od vydání posledního článku. Jak trefně poznamenal nějaký empatický čtenář v komentáři, "haha, sotva po dovršení čtvrtých narozenin blog umřel". Ale ne, nebojte se. Čtyři měsíce jsou sice fakt dlouhá doba, ale proč to zkrátka lámat přes koleno. Měla jsem věru náročné období, první opravdová práce, do které jsem nastoupila s veškerou mou energií, mě zcela zaměstnávala, takže po příchodu domů jsem se potřebovala ponořit do nějaké naprosto mimointelektuální činnosti a být aspoň chvíli trochu pasivní. Po dlouhé době jsem věděla přesně, který den je vysvědčení, protože je to poslední den pro lidi pracující ve škole před velkými prázdninami.

Čtvrté narozeniny

Dneska ráno jsem se vzbudila a říkala jsem si, že někdy koncem února mívá blog narozeniny a že bych se teda měla kouknout, kdy to je. Můj šestý smysl mě nezklamal, protože jsem vzápětí zjistila, že je to zrovna dneska. Tentokrát už čtvrté! Navykla jsem si v předchozích třech narozeninových článcích na takové shrnutí za poslední rok, takže u toho i zůstanu. Většinou je to tak, že podle prostoru, který blogu věnuju, se také odráží všelijaké menší a větší úspěchy s ním spojené. Asi jste si všimli, že za poslední rok tady zas taková aktivita, jako v letech předchozích nebyla, takže ty moje "úspěchy" se tentokrát přesunuly trošku mimo oblast blogování. Vždycky jsem si myslela, že blog se má psát tak nějak pro radost, pro sebe, samozřejmě i pro ostatní, ale ne nutně proto, že se člověk chce umístit v nějaké soutěži, nebo se zásobovat produkty zadarmo a blog jimi úplně zaplavit. Jednou se mě kdosi ptal, jaký mám recept na blogerský úspěch, což mi přišlo dost úsměvné, protože nemám pocit, že bych k tomu měla co říct, každopádně jsem řekla, že si myslím, že by o ten úspěch primárně vůbec jít nemělo.

Fancy muflon s bramborovými noky a karamelizovanými jablky

Vy, co mě sledujete na Insta asi víte, že Sir vaří pořád nějaký cool jídla. Já tomu spíš tak přicmrndávám, protože mě nic moc udělat nenechá, maximálně tak oloupat cibuli a oškrábat mrkev, tak jako to všichni známe od maminek či babiček, když jsme byly malý a ony nám slíbily, že jim můžeme pomáhat s vařením. Pravdou ale je, že většina těch věcí, co vytváří, je nakonec fakt veliká dobrota, takže zase do příště zapomenu na ten bordel v kuchyni, 5+ hodin vaření a nadávání a vyřvávání "Serviiiis", což má asi dodat našemu jídlu onen ráz restaurant quality dish, jak by řekl Gordon. No a minulý týden u jeho rodičů uvařil tak strašně moc dobré jídlo, že jsem si řekla, že tady nemusím pořád cpát obměny cupcaků a dalších sugar rush receptů, ale občas přidat i nějaké "normální" jídlo pro nenormální lidi, kterým nevadí v kuchyni strávit víc, než hodinu denně. Asi před měsícem jsme byli v Praze v restauraci vychvalované všemi foodie blázny - ve Story, kde jsme byli teda úplně nadšení a měli tam srnku s foie gras, žlutou řepou a bramborovými noky.

Oříškové nanuky

Recept tady nebyl fakt dlouho, tak je na čase to napravit a protože dělat recepty tak nějak v souladu se sezónou je děsná nuda, tak si dáme něco nečekaného - zimní nanuk! I když, nečekané je to, jak se to vezme. Já mám zmrzlinu ráda v kteroukoliv roční dobu a vždycky si říkám, že když se studené pivo může pít v červenci stejně tak jako v prosinci, tak proč by se zmrzka taky nemohla jíst celoročně. To stejné si myslí i moje kamarádka Klára, která dělá nanuky v Praze v Brně ,a když s nimi byla na Street Food Festivalu v Industře, tak se stala úplnou hvězdou celé akce, čehož si už všimli taky v České televizi a nedávno je tam vytvářela v přímém přenosu. Takže to možná s tou (ne)sezónností zmrzliny taky nebude tak horký. Nebo teda studený. Mě by možná samotnou ani nanukovat nenapadlo, ale mám taky kamarádku Lucku, která má kamarádku Táňu a tahle kamarádka Táňa začala doma mixovat ořechy. Mixovala a mixovala, určitě zavařila pár mixérů, ale teď to domixovala až k vlastní značce ořechových másel Nutspread a pár mi jich poslala na vyzkoušení.

Jak jsem najednou dospělá

Nenechte se zmást šokujícím titulkem, protože dle subjektivních měřítek mám k dospělosti pořád velmi daleko. Objektivně se tam sice nacházím už sedm let, čistě teoreticky ale spíše pár týdnů až měsíců. Být dospělá podle data narození v občance, volebního práva, nebo podle toho, že si hospody můžu vybírat podle toho, kde se mi to i celkem líbí a ne jen podle toho, kde mi na nesmělé "beton prosím, hodně citrónu" bez řečí nalijou, to je jedna věc (Jo, fakt jsem dřív pila v hospodách beton. A kecám, nesmělá jsem nebyla vůbec). Formálně dospělá jsem byla, to jo, to bylo ale tak všecko. Pak totiž nastalo to královské období studia na vysoké, kde, pokud máte podporující rodiče jako jsem měla já, a pokud nejste superwoman, té dospělosti taky zas tolik nepoznáte.

Rozhovor: Pekelně ostrá dvojice aneb chilli ženy z World of Chilli

No jo, já vím, zeje to tu prázdnotou. Ale ten přechod do dospělého života s každodenní prací mě zmáhá nějak víc, než jsem myslela, tak na blog nemám tolik času, kolik bych chtěla. (Nebo si ho nedovedu udělat.) Ale věřím, že až se trošku zaběhnu, tak tady zase bude přecupcakováno. Jako bolestné zatím pouštím do světa alespoň Instinktový rozhovor s Alenou a Hanou z brněnského World of Chilli. Za fotky moc díky Lence Pavlica!

Na silvestrovském večírku před třemi lety si kamarádky Alena Doležalová a Hana Polanská chtěly na zahradu pořídit pár chilli papriček. Místo dvaceti semínek jich však omylem objednaly dva tisíce. Nadbytečná semínka nejen že nevyhodily, ale rozjely s nimi obchod a dnes už kromě sazenic a plodů prodávají také hotové produkty z chilli a v letních měsících provozují bistro v centru Brna.