Sicílie křížem krážem: Lipari

V prvním článku jsem se s vámi podělila o to, jak jsme se nacpávali střevy, vepřovými penisy a
slezinami, teď už to bude o něco méně dobrodružné. Pokud tedy nepočítáme další příběhy s autem. Pokud jste pozorně četli naše peripetie se zařizováním auta, tak se asi nebudete divit, že to mělo další pokračování. Dle jejich instrukcí jsme poslali e-mail s tím, že chceme auto v 12 hodin před naším ubytováním. To, že na mail neodpověděli už nás nikterak nerozhodilo. Poslední večer v Palermu jsme se váleli na gauči znavení památkami,chystali se ke spánku a ve 22.30 volají z půjčovny, kam tedy chceme to auto a v kolik. Sir vysvětluje, že již poslal e-mail, tak jak po něm chtěli, paní ale anglicky příliš nerozumí, tak radši znovu řekneme adresu a čas změníme raději na 11:00.

Další den tedy ráno pospícháme se vstáváním , balením a posledními nákupy, abychom byli v 11 hodin na značkách a čekali na přistavení auta. 11:10 nic. 11:30 nic. Voláme opět na všech pět čísel, bez úspěchu. Nakonec asi za 45 minut volá paní z půjčovny, že mají nějaký problém a auto bude až o půl druhé. Aha. Rozhořčeně to říkáme naší paní apartmánové, ta jen s klidem odvětí: " Don´t worry, the will come! You can relax here, don´t worry!" Že jsme si po cestě do Milazza chtěli ještě udělat zastávku ve městě Cefalu, kterou teď úplně nestíháme, to samozřejmě nikoho příliš netrápí. Auto nicméně nakonec přivezou, podepisujeme smlouvu v italštině, které nerozumíme ani slovo a ignorujeme rozbité, avšak funkční zadní světlo. Máme auto! Čeká nás dlouhá cesta do přístavu Milazzo, odkud se trajektem chystáme na Lipari. Dokonce i tu zastávku v Cefalu nakonec stíháme a protože se jedná o klasické turistické letovisko, tak nás ani moc netrápí, že jsme neměli více času. Na ostrovy poblíž Sicíle jezdí velké trajekty, většinou takzvaná aliscafa, tedy vznášedla, která si to brázdí po hladině nadsvětelnou rychlostí. Dvě společnosti, Ustica a Siremar mají budky vždy vedle sebe a když vyprodají lístky u jedné z nich, je velká šance, že je pořídíte u té druhé. Auto necháváme v přístavu na jednom z placených parkovišť a jdeme se nalodit do vznášedla. Liparské, nebo taky Eolské ostrovy tvoří samotné Lipari, Panarea, Filicudi, Alicudi,všem známé Stromboli a Vulcano.

Z názvů je patrné, že jsou to ostrovy sopečné, což je to největší lákadlo, proč lidi na Lipari jezdí. Jít se se odpoledne jen tak by the way projít na sopečný kráter je prostě hustý. My jsme byli ubytovaní přímo na Liparech, kde jsme měli skoro nejdražší ubytování, protože sopky prostě nejsou zadarmo. Přijeli jsme večer, takže jsme jen povečeřeli Sirův výborný tuňákový salát, vypili (jako každý večer) jednu až dvě lahve tamního víno a sbírali síly na výstup na Vulcano další den. Vulcano byl pro mě nejvíc nejlepší zážitek, takže pokud budete někde v okolí, tak si rozhodně zajdete.

Sama se tedy divím, že to říkám, protože nenávidím chození do kopce. Ne, že bych byla úplně líná, mám ráda sport a ani samotné chození, pokud je třeba po městě, mi moc nevadí, ale jak je to do kopce a po nějakých kamenech a ještě v sirných výparech, tak to se začínám automaticky měnit v grumpy cat. Když jsme tedy přijeli na Vulcano a já viděla TU OBŘÍ HORU, říkala jsem si, že to je určitě nějaká blbost, že tam se nechodí.

Protože mám velmi dobrý odhad, tipovala jsem výstup přibližně tak na celý den. Nicméně jsem si řekla, že okolí Liparů je tak krásné, že ten výhled za to fakt bude stát a taky že jo. Výstup navíc trval asi hodinu a kdyby jsme to nešli v tom největším parnu, ani by to nebyla taková hrůza. Když se navíc vyškrábete na úplný vrchol a vidíte tu nádheru všude kolem, se kterou si můžete udělat dvě stě tisíc selfíček ze všech stran, tak si řeknete, že ta troška chození do kopce za to nakonec stála. Tak jsme si tak seděli na sopce, jedli calzone, Tetrisa se okamžitě vysvlíkla, takže se pak na fotku musela zabalit alespoň do plážového parea, užívali si výhledu a doufali, že Vulcano zrovna nevybuchne.

 Když jsme už měli vyhřívání dost, šli jsme zpátky dolů, což bylo nakonec skoro horší než nahoru a mířili vstříc bahnu. Ano, čtete správně, bahenní zátoka je na Vulcanu známá atrakce a za tři eura se můžete jít úplně zabahnit a připadat si, jak jste strašně vyzráli na všechny ty kosmetické firmy, co se chlubí všelijakým léčivým bahnem v peelinzích, kterého je tam pak dvě procenta. Tady to bylo pěkně stoprocentní hnusné mazlavé bahno, kterého jste si mohli užít opravdu do sytosti. Voda v bahenní zátoce byla strašně horká a na některých místech probublávaly úplně vroucí prameny, takže to bylo i docela dobrodrůžo. Na konci se můžete jít vysprchovat, ale ukázalo se, že ani několik sprch vás bahenního smradu nezbaví.

Když jsme večer všichni šli pěkně vymydlení do fancy restaurace na jídlo, tak nás smrad ještě pořád neopustil. Bylo to tak zlé, že pyžamo, co jsem na sobě měla ten den po dvou sprchách smrdí ještě teď a to bylo vyprané už třikrát. Nicméně nelituji ani trošku, protože jsem přesvědčená, že mě bahno zbavilo obřích štípanců nějaké mutace komára, co útočila po celou dobu jenom na mě a přiměla Sira tvrdit, že mám určitě nějakou infekční kožní nemoc a musím urychleně do nemocnice.  Poslední den na Liparech jsme si řekli, že je čas na první plážový chill a vyjeli jsme malým autobusem na jednu z mnoha ostrovních pláží. Na Sicílii se na většině míst nedočkáte zrovna jemňoučkého písku, ale spíše drsných kamenů, i tak to ale bylo super. Vytrvali jsme a vyčkali až na úplně poslední zastávku, po které nás čekal ještě obří kopec (už zase!!), ale na konci nás odměnila relativně klidná pláž mimo hlavní centrum.

Výlet na Stromboli nás lákal taky, ale protože se na něj nedá jít bez průvodce (pokud nemáte vlastní loď), tak vyjde na jednoho asi na 80 euro, za což si já osobně radši koupím třicet zmrzlin. Na Liparech ale nebylo tak snadné najít skvělé gelato jako v Palermu a člověk se mohl poměrně snadno spálit (#slovníhříčka). Turistická oblast holt udělá svoje a zmrzlináři, vlastně ani restauratéři se tolik snažit nemusí. Když jsme byli smrdutí v té luxusní restauraci, tak Sir dokonce vrátil přesolené risotto a když jsme si pak uvědomili, kolik jsme v českých korunách za jídlo zaplatili, protočily se nám panenky. Nakonec jsme si mnohem více pochutnali na obyčejných sendvičích, nám známým jako panini, které vám na požádání naplnili vším možným. Panini ale není taková ta podivná placatá zapečená bageta, jako se prodává u nás ale prostě jakýkoliv sendvič, nejčastěji bílá houska, nebo něco na způsob ciabatty. Pečivo na Sicílii je ale až na zmrzlinovou briošku strašně tvrdé, takže jsme se tak v polovině cesty začali těšit na obyčejný měkký rohlík. Náplně ale byly skvělé, parmská šunka, proscciuto, olivy, sýry, sušená rajčata, vlastně cokoliv, na co si vzpomenete. Takže jsme vzali sendviče na cestu a hurá zpět pro auto do Milazza a přesunout se do další destinace - Mascali, kde nás čekal krásný apartmán s obří terasou za zlomek ceny toho na Liparech a výlety na Etnu, do Taorminy a Syrakus.