It is over!

Přepisuju si v životopise titul Bc. na Mgr. a připadám si, jako by všechno to šílenství bylo strašně dávno. Poškrtané papíry, rozházené zvýrazňovače a na tabuli velký nápis: "UČ SE!". Chodila jsem každý den ve stejném oblečení s neumytými vlasy, rtěnky ležely hluboko v útrobách toaletního stolku a jedla jsem jen čokoládu a ořechy, protože uvařit si normální jídlo by byla hrozná zdržovačka. Koš se špinavým prádlem byl přeplněn k prasknutí a nádobí jsem samozřejmě neuklízela, protože takové činnosti spadaly do velké kategorie činností "až po státnicích". Můj problém je, že nejsem moc velký systematik, co se učení týče. Lítám od jednoho k druhému bez ladu a skladu a ve výsledku nevím pořádně nic. Vytvořila jsem si tedy plán, kde jsem si každý den rozepsala, kolik se čeho budu učit, kdy budu co opakovat a po splnění jsem k tomu kreslila barevné fajfky. Plán to byl sice ohromný, realizace však o něco slabší. V reálu to vypadalo tak, že jsem si naplánované otázky pouze přečetla a neopakovala vůbec nic.  Že to nebyl dobrý nápad jsem zjistila tak pět dní před dnem D. Co se týče studijních materiálů, tak upřímně závidím lidem, co jsou schopni používat různé barvy zvýrazňovačů, kde má každá jiný význam, barevná lepítka a všelijaké chytré složky. Moje materiály vypadaly nějak takto:

Občas bezmyšlenkovitě  podtrhávám náhodná slova, pro jistotu téměř všechna a asi mám pocit, že mi to nějak pomáhá. (Nepomáhá.) Kreslím si k tomu různé postavičky, jako třeba dva panáčky, co se drží za ruce a nad sebou mají srdíčko, což má představovat Halstead-Reitonovu komplexní baterii testů a ti panáčci jsou právě Halstead a Reitan. Co na tom, že nic hlubšího o tom nevím. Pak k tomu někdy něco dalšího zjistím a dopíšu to tužkou v pololehu a bez podložky, takže to už nikdy v životě nepřečtu. Občas kreslím obrázky spíše sprosté, nebo sebe, jak neudělám státnice a prodávám v Albertu. Najednou zjistím, že nemám vůbec nikde napsanou jednu otázku, protože mi ale připadá  něčemu podobná, tak ji začnu psát na druhou stranu otázky jiné ve zkratkách, na které bych sama potřebovala manuál. Den před státnicemi zjišťuji, že třeba vůbec nemám zpracovány dvě otázky. Asi jsem si myslela, že to všechno vím, zjišťuju však, že nevím. Neustále objevuji strašně zajímavá videa, jako třeba porod mrtvé žraločice, nebo chobotnici bydlící v kokosu, na které se nutně musím podívat. A tímhle způsobem já se učím.

Štvalo mě, že musím v pondělí ještě jít hodinu obhajovat, když se přitom mám ještě tolik co učit na úterní státnice! Kdo to sakra vymyslel? Proč to není až po tom? Proč to není v jeden den? Protože jsem měla oba posudky více, než dobré, tak mě obhajoba nějak přestala zajímat a ráno jsem si dokonce zapomněla veškeré sepsané poznámky doma. Dostala jsem Áčko a bylo mi to úplně jedno, radost jsem z toho neměla, protože je přece jasné, že státnice neudělám, takže mi nějaké Áčko z diplomky může být jedno. A ta letenka, co jsem si musela koupit dopředu na promoce, když budu v Anglii, mi je taky k ničemu!

Pár dní před státnicemi jsem si střídavě byla jistá, že neudělám vůbec nic, občas mnou prolétl závan naděje, že jeden až dva předměty udělat možná zvládnu, ale třetí rozhodně ne, až jsem si den předem byla znovu jistá, že neumím vůbec nic. Chtěla jsem už odpočívat a neučit se, ale v hlavě mi neustále pobíhaly názvy různých testů a diagnostických kategorií, do kterých jsem v duchu neuměla zařadit nic. Tak jsem se učila ještě do půlnoci. Vzbudila jsem se v půl páté ráno, předcházející den jsem nic nesnědla, takže jsem měla hrozný hlad, ale věděla jsem, že když se najím, tak mi bude ještě hůř. Usnout už jsem nemohla a myslet na něco jiného mi nešlo, protože se všude pořád cpaly ty psychologické termíny. Začala jsem si potichu zpívat písničku Snowflake snowflake, abych byla něčím zaměstnaná. Postupně jsem se začínala trochu těšit, až to všechno bude za mnou, ať to dopadne jakkoliv. Přišla jsem do přípravny, abych si z pytlíčků vytáhla otázky. Jako první jsem tahala všemi obávaný předmět Teorie a systémy, který se nejčastěji opakuje a nikdo pořádně neví, jak se na něj připravit a co komise vůbec očekává. Tento předmět jsem tedy skutečně nepodcenila a až na jednu jedinou otázku, otázku číslo tři, jsem měla vše poměrně dobře připravené. O trojce jsem nic moc nevěděla, měla jsem fakt jen základní informace, ani jsem si o tom nic extra nenačetla, protože mě to vůbec nezajímalo.. Tak se hrabu v pytlíčku a říkám si "Hlavně ne trojku, hlavně ne trojku, cokoliv jen ne trojku!" Přehrabuju se už nezvykle dlouho a konečně vytahuji jedno číslo. TROJKA!!! "Doprdele, no to snad není možný! Vždyť o tomto skoro nic nevím! Všechno je v hájí, odcházím, to nemůžu udělat!" Z druhého pytlíčku si vytáhnu jen trochu hroznou otázku a ze třetího jedinou docela ucházející.

Začnu tedy úplně rozklepaná psát přípravu a zatímco ostatní většinou nestíhají a potřebovali by místo 20 minut asi třikrát tolik, tak já za deset minut nemám co psát. Nic víc nějak nevím. Vymýšlím strategii: začnu klinikou, tu docela umím, pak diagnostiku, ta je slabší, ale není to nejhorší a zakončím to teoriemi, abych na začátku udělala dobrý dojem, protože pak už mě třeba nevyhodí. Doktorandka, co pro mě jde do přípravny, mě uklidňuje, že všichni mají dobrou náladu a že pořadí je standardně přesně takové, jaké jsem ho chtěla. Přijdu dovnitř, v obrovské místnosti je uprostřed jedna lavice s židlí pro mě a kelímek s vodou s citrónem. Naproti sedí tříčlenná komise hned s dvěma profesory, z nichž jeden je vedoucí katedry a mně začíná docházet, že je to fakt tady. Že po neuvěřitelných 19 letech studia to tímhle možná všechno končí.Chystám se začít s poruchami příjmu potravy a poruchami spánku, ale přeruší mě předseda komise: "Veroniko, my se omlouváme, ale pan profesor Macek musí bohužel za chvíli odejít, tak netradičně začneme těmi teoriemi."

 "Nééééé, no to si fakt dělají srandu! Vesmír je proti mně! Všichni jsou proti mně, pomóóóc!" Tak tedy začínám mluvit a snažím se nepřestat, protože právě toto je moje osvědčená strategie, nepustit komisi ke slovu. Mluvit a mluvit a vypadat chytře a dělat, že to je moje nejoblíbenější téma, o kterém mluvím denně s kamarády v hospodě, občas hodit nějaký malý vtípek, či kritiku, protože to u nás na katedře mají rádi. Naštěstí to není oblíbené téma zkoušejícího, takže se nepouštíme do velkých detailů a já, k mému překvapení, propojuji sebedetrminační teorii s celoživotním vývojem a rozdíly v ontogenezi. No, to bychom měli. Přichází dle mého nejlepší téma, klinická psychologie, opět nepřestávám mluvit, chrlím rozdíly v terapeutických přístupech u bulimie a anorexie, přidávám zkušenosti z praxe na psychiatrii a skoro to až vypadá, že mám PPP sama za sebou. Pak ale přijde řeč na poruchy spánku, kdy si hrajeme na to, že já jsem psycholog, ke kterému přijde předseda komise, tedy můj zkoušející, a má insomnii. Co s tím jako budu dělat. Vymýšlím toho tolik, že mám pocit, že musí usnout na místě a nikdy se neprobudit, ale pořád po mně chce další a další a další intervence. Už mi dochází nápady a říkám nějaké blbosti, takže to radši ukončujeme. Následuje poslední předmět, psychodiagnostika, kde jsem si vytáhla neoblíbenou první otázku, což je takové uvedení do problematiky, historie metod, dělení a podobně. Dostávám podivné otázky typu, kam si myslím, že směřuje budoucnost psychodiagnostických metod a proč a které testy inteligence jsou podle mě nejlepší. Rádoby erudované mluvím o CHC teorii a o diferenciální diagnostice a už si říkám, že by mě mohli poslat pryč.

Vyjdu ven, kde na mě čeká Sir (po dvou panácích whisky), Maruška, kterou to teprve za tři hodiny čeká a Zuzka, co byla těsně přede mnou. Za chvíli mě komise zve zpátky dovnitř, třesu si se všema rukou, slyším něco jako odteď jste psycholožka a hodně štěstí. Dostávám tři Béčka, vylezu ven, se všemi se objímám, rozbrečím se, uvědomím si, že mám strašný hlad, píšu smsky rodičům (Načněte tučné sele, som psycholog.), kamarádům, status na Facebook (páč ty se vždycky nejvíc lajkujou) a cítím neskutečnou úlevu. Těším se na činnosti typu umývání nádobí, praní prádla a žehlení a na sledování seriálů, hlavě na nový díl Orange is the new black, protože jsem si řekla, že když se na něj podívám předem, tak mi to přinese smůlu a státnice určitě neudělám. (To stejné jsem si řekla o tom, že si do státnic nesmím vyměnit pyžamo špinavé od pasty a koupit nové sluneční brýle. A že si na obhajobu musím vzít černočerveného jelena a na státnice zeleného.) 

Jdeme se Sirem na oběd do Castellany, dávám si spaghetti carbonara, které vůbec nejsem schopna sníst a říkám si, jak je neuvěřitelné, že ještě před pár hodinami jsem měla nejhorší den v životě a teď je skoro nejlepší. Pouhá hodina času a co všechno to ovlivní. U bakalářských státnic jsem to tak fatálně neprožívala, byl to takový mezistupeň, pak jsem nastoupila do školy zase, jakoby se nic moc nezměnilo, ale teď to bylo jiné. Spousta mých spolužáků se rozjede zpět do měst odkud pocházejí, já ztrácím statut studenta a budu muset řešit opravdu dospělácké věci. Čeká mě zřejmě ještě dlouhé postgraduální vzdělávání v podobě psychoterapeutického výcviku, musím najít nějakou práci a snažit se zúročit všechno to, co jsem se celou tu dobu učila. Teď si ale dám chvíli odpočinek, konečně jsem se viděla s lidmi, co jsem kvůli státnicím zanedbávala, upekla narozeninový dort, dala si v Baru, který neexistuje rum fight a další dobroty, viděla se se svými foodies přáteli, kde se jenom jedlo a jedlo a zítra odjíždím na dva měsíce pracovat do Londýna, pak mě čeká dovolená na Sicílii a pak.. pak to všechno přijde!

Na závěr bych chtěla poděkovat mému nejmilejšímu Sirovi, že to se mnou všechno vydržel, protože věřte mi, nebylo to zrovna easy.

Tak se zatím mějte a těšte na Facebook a Instagram zaplavený London Eye, Big Benem a dobrotami!