OMG, státnice!

Maturita, bakalářské státnice a magisterské státnice. Období, kterým předcházely a aktuálně
předchází nejhorší dny a týdny mého života. U maturity to bylo jasný, protože to byla první velká zkouška a přišlo mi naprosto nemožný si všechny ty informace zapamatovat. Dodneška proklínám ty, kteří tvrdí, jak je maturita easy a že je to jak každá normální zkouška ne vysoké. To teda není! Podle mě je to peklo a peklem to i zůstane, protože je to prostě velká a důležitá zkouška a basta. Vybrala jsem si kombinaci češtiny, angličtiny, němčiny a ZSV, abych se vlastně musela učit jen tu češtinu a ZSV, protože v jazycích jsem doufala, že vždycky něco řeknu. Na ZSV jsem se zase učila i na přijímačky na vysokou, takže to vlastně taky nebylo tak hrozný, ale stejně jsem byla naprosto přesvědčená, že to neudělám a všechny tím náležitě otravovala. Že se mě někdo zeptá na jedinou věc, co nebudu vědět a kvůli tomu mě vyhodí, bude to obří trapas a já se budu muset odstěhovat na Antarktidu.


V den maturity jsem vstávala asi ve 4 ráno, pár hodin tak cvičně zvracela a do školy jela už někdy na sedmou, protože jsem to doma nemohla vydržet. Chodila jsem tam sama po chodbě tam a zpátky, všude ticho, nikde nikdo a slyšet byl jen klapot mých podpatků. Myslela jsem na to, jakej bude trapas, až to třeba jako jediná ze třídy neudělám. Měla jsem krásné černé šaty s motýlky od Gábiny Páralové, žluté lodičky a žlutou čelenku do vlasů. Bylo mi blbě jako nikdy a chtěla jsem odejít pryč. Po první otázce ze mě ale všechno spadlo, zkoušení jsem si náramně užívala a ještě dělala vtípky, a to dokonce i s koukajícími studenty. Pamatuju si,jak jsem si v angličtině vytáhla nějakou otázku o "friends, holidays and feasts" a měla popsat někoho ze svých kamarádů. Spolužák Marek, co šel po mně, se zrovna připravoval, takže jsem si vybrala jeho, zevrubně ho popsala, na konci se odmlčela, otočila na něj a řekla: "I really like you, Mark!" Komisi to dost pobavilo, dobrá nálada mi zůstala po celou dobu a já odcházela se čtyřma jedničkama. Proč jsem se sakra tak nervovala?

Před bakalářskýma státnicema to probíhalo dost podobně, jen mi to všechno přišlo ještě nereálnější a ještě těžší se naučit. Studovala jsem dva obory, takže jsem si je rozdělila do dvou semestrů. Podzimní semestr v lednu mě čekala pychologie - vývojová, obecná, sociální a metodologie psychologického výzkumu. Opět jsem byla přesvědčená, že se to v životě nemám jak naučit a v den státnic jsem začala panikařit, že si přes všechny nové poznatky asi teď nepamatuju Freuda a Piageta. Tak to je jasný, stoprocentně mě vyhodí! Dávala jsem si za cíl udělat alespoň polovinu předmětů a další klidně opakovat, s tím, že by to byl pořád ohromnej výkon. Byla jsem si jisto jistě jistá, že mě vyhodí a čas jsem trávila přemýšlením nad tím, co všechno bych byla ochotná udělat místo státnic. (Věřte mi, nebyly to pěkný věci!) Už jsem nevěděla, jak mám v učení postupovat, takže jsem začala točit videa na webkameru a dávala je k dispozici dalším státnicujícím. To byla celkem sranda, já si to jako správný exhibicionista náležitě užívala a dokonce jsem se i něco naučila, takže to je i malý tip pro ostatní státnicující chudáky. Při opakování si je totiž stačí jen znovu pustit, což je jednodušší, než si zase číst otázky.

 Přesto, že jsem jich natočila jenom pár, dvě z natočených otázek jsem si nakonec pak fakt vytáhla a vzpomněla jsem si na ně jako nic. V metodologii jsem dokonce měla štěstí na nejjednodušší otázku č.1, metodu vědy, a když jsem popisovala jednotlivé způsoby potvrzování hypotéz, nenapadlo mě nic lepšího, než to vysvětlovat na pečení cheesecaku, což celkem zaujalo. V obecné psychologii jsem zase měla fyziologické projevy emocí a nějak jsem se rozmluvila o přístroji falopletysmograf, který měří vzrušení u mužů, což zaujalo do té doby do tabletu zírajícího zkoušejícího, se kterým jsme pak vedli debatu na téma kontroverzního potvrzování homosexuality u přistěhovalců z arabských států z důvodu vyhoštění. Měla jsem mašličkové černé šaty a moje oblíbené náušnice z českého křišťálu, co jsem dostala za maturitu. Pohodička, 4x áčko a po skončení jsem si říkala, proč jsem se zase tak nervovala, vždyť to bylo tak lehký!

Další semestr mě čekaly státnice na žurnalistice a obhajoba bakalářky. Státnice na žurnalistice jsou písemné, nejprv celkem lehká teorie masové komunikace, kde je zahrnuté všechno možné od historie médií po současné šéfredaktory a prodejnost novin, a pak praktická zkouška, kde dostanete témata s podklady a žánry, které napíšete dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pak čekáte, jak se to opravujícím bude líbit. Před praktickou zkouškou je potřeba být dost v obraze, protože názorové žánry jako je glosa nebo komentář zadají skoro vždycky na nejvíc aktuální témata, a když o nich nic nevíte, tak je to prostě smůla. No a pak ještě ta obhajoba. Měla jsem oba posudky dobré, tak jsem si myslela, že tam zajdu jen tak aby se neřeklo, ale nakonec jsem tam byla hodinu a předseda komise chtěl bůhví proč pořád mluvit o vztahu jídla a sexu, což ostatní členové úplně nechápali. Měla jsem černobílé šaty a růžovou cupcakovou brož. Nicméně se vše povedlo, byly promoce a já byla konečně bakalář.

No a teď, teď mě čeká ten závěr. Po 19 letech ve školních lavicích bych měla konečně dostat onen magisterský titul, IS by se mi změnil na absolventský a já na Facebook vítězoslavně napsala status #sompsycholog. Napsat diplomku pro mě bylo peklo, myslela jsem, že se z toho zblázním a nic nenapíšu, ztrácela jsem se ve všech těch výzkumech a jejich zjištěních a nevěděla, jak mám udělat výzkum svůj. Nakonec jsem se však nějakým způsobem hecla, chodila každej den psát do knihovny a voilá, už jsem vybírala barvu desek. Diplomka zatím v poklidu čeká na posudky od vedoucího a oponenta, zatímco já opět šílím ze státnic.Tentokrát je to psychodiagnsotika, klinická psychologie a teorie a systémy v psychologii. Udělala jsem si rozpis, kdy na každý den připadají dvě až tři otázky, který se sice snažím dodržovat, nicméně si stejně nepamatuju vůbec, ale vůbec nic. Opět přemýšlím nad  tím, co všechno bych byla schopna udělat, abych nemusela jít na státnice a opět jsou to hrozivé věci. Místo učení počítám květy orchidejí, jím zmrzlinu, vyrábím zapichovátka do truhlíků na balkóně, nebo píšu tento článek a rozepsané mám další tři. Aspoň už ale vím, že si vezmu černé šaty s kamínky a brož zeleného jelínka Deers, co se jmenuje Jitronka. To je totiž taky důležitý. Bojím se, že tentokrát po skončení nebudu moct vzpomínat na žádné vtipné situace, protože mě všichni vyhodí. Tak jako jsem se ostatně bála vždycky.

Jsem zalezlá doma jako v noře a odmítám kamkoliv chodit s tím, že se přece musím učit! A pak stejně třeba peču chleba, nebo jen tak koukám z okna. Pořídila jsem si léky na soustředění a zvýšení mozkové aktivity a prolévám se čajem genius s gingkem a guaranou, ale nějak to na mě asi nepůsobí nebo co. Možná to pak sice zase udělám, možná i na dobrý známky a zas mi pak všichni budou říkat: "My jsme ti to říkali!". Většina totiž takový lidi, co před zkouškama remcají, že to nemají šanci dát, a pak to dají a ještě dostanou A nebo B, právoplatně nesnáší. Tak jim tentokrát možná konečně udělám radost. A nebo to dopadne zase jako vždycky. Kéž by. Ale na naši obranu, my jsme opravdu vnitřně přesvědčený o tom, že neumíme vůbec, ale vůbec nic!

Co se honí před zkouškami všeho druhu hlavou vám? Taky se nervujete nebo to máte na háku?

Hodně štěstí všem dalším státnicujícím a hodně sil v procesu přípravy!