Jak se mám a co dělám

Když jsem začala psát blog, vlastně i dlouho po tom, tak jsem měla takovou představu, že musí být nějak striktně organizovaný. Buď to bude recept, nebo to bude něco jiného, ale potom to musí odpovídat nějakému štítku typu reportáž, nebo komentář, a když to bude komentář, tak to zase recept rozhodně obsahovat nesmí. A když už teda mám ten foodblog, tak tam nic jinýho být nesmí a basta. Nevím, jestli je to deformace ze studia žurnalistiky, kde každý text musel naplňovat znaky daného žánru, nebo je to mou osobu tak nějak celkově, ale zkrátka jsem chtěla mít ve věcech řád, takže i na blogu. Nicméně mám i tak občas potřebu se podělit o nějaký důležitý záležitosti bez ladu a skladu, třeba o to, že mám skvělý obrazy od Pettrucyi, že miluju Yankee Candle, že mi krásně kvetou orchideje a že mě trochu štve moje diplomka. Tak jsem si řekla, že budu rebel a vystoupím ze své komfortní zóny. Takže s hlubokým nádechem a výdechem se chystám napsat článek nezapadající do žádných škatulek a štítků, který se tak bude moct zařadit jen a pouze do kategorie ostatní a non-food, wish me luck!

Takže, někteří z vás se zdatnými stalkerskými schopostmi si všimli, že už nějakou dobu působím v jiné kuchyni, než tomu bylo dříve. Kuchyně byla stará a husná a moji milí rodiče mi ji chtěli udělat novou a krásnou, což se nám snad nakonec povedlo. Řeknu vám, takový zařizování kuchyně je hrůza hrůzouzcí. Člověk toho chce strašně moc, ale když zjistí, že to v kuchyních nefunguje jako v Komnatě nejvyšší potřeby v Bradavicích a kuchyně se tudíž nepřizpůsobuje velikostně aktuální situaci, tak si musí trochu ujasnit priority. Chtít obří myčku, dvojdřez, sklo místo kachliček, troubu, sporák s pěti až šesti plotýkama, pojízdnej ostrůvek, pevnej ostrůvek, robota, smoothie maker, místo na paelleru, místo na květiny, místo na bylinky a trilión dalších věcí je sice pěkná představa, ale finančně i prostorově často nereálná. Nakonec tedy volba padla na bílou kuchyni z IKEA, mozaikové kachličky a spotřebiče Mora.

Až jednou budeme se Sirem velcí a hodně bohatí, tak budeme mít vnitřní a venkovní kuchyni, lampy na udržování teplého jídla při servírování a designové talíře. (A taky dešťové nebe, to teda ale bude v koupelně. Je to takový ten celý funkční strop ve sprchovém koutě, co z něj teče voda. Jeden z mých dlouholetých snů!.) Nicméně, kuchyně, jakou nakonec máme teď, je prozatím skvělá a praktická a je v ní vše, co aktuálně potřebujeme. A abychom neusnuli na vavřínech, dohlíží na nás pár mistrů.

Tak jako je jedním z mých dlouholetých snů z kategorie #čotijebe dešťové nebe, tak to byla dlouho i disco koule. Ano,skutečně myslím tu kouli posetou zrcátky, co je třeba na diskotékách. Dokonce jsem si kdysi pro začátek koupila jednu maličkou a každé ráno, když jsem vstala v době správné konstalace světla dopadajícího na malá zrcátka, jsem se radovala, jaká mi to háže krásná prasátka na zeď pokoje. No a teď jsem měla narozeniny a dostala jsem tohle...

Za poslední dobu to byl zaručeně jeden z nejlepších a nejoriginálnějších dárků a ač Sir není úplně nadšen z toho mít disco kouli místo lustru, mně se to jeví jako skvělý nápad!

K narozeninám jsem částečně taky dostala obrazy, které jsme si už nějakou dobu přáli a na kterých se intenzivně pracovalo již někdy od podzimu. Přesněji řečeno, pracovala na nich Petruccya. Když jsme se přestěhovali, chtěli jsme hrozně nějaký cool obraz nad sedačku do obýváku. Čím víc jsme ale hledali mezi různými plakáty v IKEA a na internetu, tím míň se nám líbily. Pak jsme jednou byli na obědě v Castellaně a hrozně se nám zalíbil jeden z obrazů. Od Sergia jsme vyzjistili, kdo je autorem a sešli se osobně s Petruccyou. No a z jednoho obrazu nad sedačku jsou nakonec obrazy tři, dva v obýváku a jeden v ložnici. Ač to trvalo déle, než koupit plakát na netu a nechat ho zarámovat, raduju se pokaždé, když na obrazy koukám. No není to cool mít nakreslený obrazy na míru? Petruccya taky zařizuje interiéry, dělá ilustrace a je aktivní v mnoha směrech. Tak kdybyste třeba taky zatoužili po osobním obrazu, určitě se domluvíte!

Další věcí, kterou jsem doma hrozně chtěla mít, byla tabule. Tak jako ve všech těch cool bistrech a kavárnách a zkrátka na všech trendy hipsta místech. Ač jsme měli jednu přenosnou tabuli, používanou na street food festivaly a podobně, řekli jsme si, že to chce pořídit novou a lepší. Když jsem zapátrala na netu a zjistila, že tabule v mnou zamýšlených rozměrech stojí kolem tří tisíc, bylo mi jasné, že to bude chtít trochu toho domácího kutilství. Pokud tedy taky toužíte po tabuli, stačí si v Bauhausu, Hornbachu, nebo tam, kam to máte nejblíž, pořídit desku, tabulovou barvu, lišty, štětce, bezbarvý lak, šmirgl, lepidlo, ředidlo a pilku. Dost možná něco z toho máte doma. Desku si necháte seříznout na vámi požadovaný rozměr, pak ji doma (spíš teda venku) ošmirglujete a několikrát přetřete tabulovou barvou. Potom, když přijdou na řadu lišty, je třeba přizvat na konzultaci zdatného matematika, který vyměří správně seříznutí na koncích, aby to hezky doléhalo. Pak je přetřete lakem a nakonec přilepíte k tabuli. Na zadní stranu přitlučete to, na co ji chcete pověsit, nakoupíte křídy a voilá! Máte svoji tabuli! Pro ty méně zdatné existuje taky varianta natřít tabulovou barvou přímo zeď, ale pokud nebydlíte ve vlastním, tak bych to radši konzultovala s majitelem. Jde to pak trochu špatně dolů.

No a protože vím, že mě sledují více ženy, než muži, nemůžu si odpustit moji největší chloubu, která vždy, když je na insta, tak sklízí lajky astronomických počtů, a to toaletní stolek. Ano, opět jeden z těch dávných snů. Kdyby vás zajímalo, odkud ho mám a toužili jste po něm také, tak je z tohoto obchodu. Působí teda trochu zvláštně, ale prošla jsem tehdy veškerou nabídku na trhu toaletních stolků (krásná práce) a hezčí jsem zkrátka neviděla. Navíc je i s taburetkou, je princeznovský a prostě dokonalý! Přijde vám sice rozložený na nejmenší možné částečky a i zdatný stolař se u sestavení asi zapotí, ale pak vám zase bude dlouho sloužit a dělat princeznovskou radost!

Princeznovskou radost mi však nedělá moje diplomka. Psaní závěrečných prací je prostě děsněj opruz. Ať vás to téma původně baví sebevíc, jsou prostě chvíle, kdy ho nenávidíte. Pokud navíc navštěvujete školu, kde je výzkum priorita číslo jedna, je takových chvílí poměrně dost. Schválně, vy co již máte nějakou tu závěrečnou prácí za sebou, nebo jste právě v průběhu jejího psaní, kolikrát se vás už někdo zeptal, o čem píšete? Mě asi tak triliónkrát. Já sama se sice všech taky ptám, ale když mi kamarád biochemik řekl, že píše o využití dendritických buněk v protinádorové imunoterapii, moc moudrá jsem z toho nebyla. Následuje tedy vysvětlování toho, o čem to je, které má už daný diplomant naučené zpaměti a dělá, že ho to vůbec neotravuje říkat to po sté. A co otázka: "Tak co, jak jsi na tom s diplomkou?" Nevím, ale mám pocit, že nikdo, kdo diplomkováním prošel, nemůže na tuhle otázku odpovědět kladně. A to ani tehdy, kdy mu vše vychází podle plánů a později vyhraje soutěž školních prací, za kterou získá grant na výzkum v Austrálii. A abych příště mohla na tyhle otázky dávat odkaz v podobě QR kódu... moje téma zní: Zkušenost žen s genito-pelvic penetration/pain disorder: iterpretativní fenomenologická analýza. Koho by to zajímalo víc, tak si pak může práci přečíst v archivu, ale nepředpokládám to :D (Je to o sexu!)

Tak se mějte a příště zas nějaký jídlo!