Istanbul

Když jsou levný letenky, je potřeba toho využít. Objevování nových míst je super vždycky, takže kam vás to letadlo nakonec doveze, je vlastně celkem jedno. My jsme takhle se Sirem a jeho početnou skupinou přátel letěli do Istanbulu. V Turecku jsem byla už hodněkrát, ale poznala jsem z něj pouze hotelový pokoj, pláž, bazén a restauraci s all inclusive, kde jako dětský jídla byly hranolky a párky. Takže jako bych tam ani nebyla. Letěli jsme z Prahy se spolčeností Pegasus a ubytovaní byli přes Airbnb, což je něco jako Couchsurfing, ale pokoje/byty se tam normálně pronajímají za peníze. Pokud nejste milionáři, tak je to super volba, protože tak můžete najít levné ubytování i v centru města. My bydleli u pana Kurtula (1.pád: Kurtulus), od kterého jsme si pronajali jeho dvoupatrový byt, protože nás bylo 11. Byt byl pěkný, až na plíseň na stropu v koupelně, ze které kapalo do kýblu vedle záchodu, což Kurtulus komentoval slovy:"It started today!" (Kurtule, lhát se nemá!) Jinak ale byl byt fajn a navíc dvě zastávky metrem od centra. Koupili jsme si Istanbulkart, což je taková Opencard, ale vyřízenou ji máte hnedka. Nabijete si na ni peníze a jezdíte levněji, než na jednotlivé jízdenky.


My jsme do Istanbulu samozřejmě jeli hlavně jíst. První zajímavostí je, že tam drtivě převládají podniky s tradiční tureckou kuchyní. Nepotkali jsme snad žádné pizzerie a steakhousy, zato kebab byl na každých deseti metrech. Street food tam skutečně žije a na chvíli jsem si připadala trochu jako v létě v Asii. Další zajímavostí bylo, že všichni Turci jedí a prodávají jehněčí. A to i tehdy, když tvrdí, že ten kebab je fakticky beef. Sympatické bylo to, že spousta podniků prodává jen jedno jídlo, na které se specializuje, umí ho, a proto nepotřebuje vyrábět nic dalšího. Takový koncept by se mi líbil i u nás. Co všechno jsme tedy ochutnali a kam jsme zavítali? (Pokud vás nezajímá jídlo, přeskočte celý článek až za Ayran.)

Typickou dobrotou, kterou obvykle prodávají na ulici starší pánové, jsou preclíky. Stojí většinou 15 korun a jsou buď z kynutého těsta s černým sezamem, nebo z těsta podobnému bagelu se světlým sezamem. Pokud je nestihnete vyzkoušet poprvé, když na ně narazíte, tak nezoufejte, protože jsou fakt všude.

Jednou z typických pokrmů je lahmacun, který jsme měli hned první večer, ale bohužel ho nemám na fotce. Je to něco jako pizza, ale opět v tureckém stylu, s mletým masem, zeleninou a kořením. Jsou místa, kde dělají jenom lahamcun a tam je taky nejlepší si ho dát.

Trochu podobná je pida. Má tvar lodičky, vyšší okraje a je v ní mleté maso a vejce. Pro mě lepší než lahmacun, navíc prakticky nakrájené na kousky. Mňamka!

Kokorec je trochu podivná věc, kterou bych popsala jako trdelník ze střev, což zní lehce bizarně, ale když kouknete na fotku, tak mi musíte dát trochu za pravdu. Asi tam jsou i jiné jehněčí vnitřnosti, ale střeva převažují. Pak se to smíchá s kořením, zeleninou a zabalí do wrapu.

Pilaf je vlastně rýže s cizrnou a třeba kuřecím masem. Je to takové prosté jídlo, žádná chuťová bomba.Taky na ni někdy dostanete turkish sauce, alias kečup.

Mušle plněné pilafem jsou naopak docela fancy jídlo, které se ale také prodává na ulicích. Napřed jsme měli trochu strach o čerstvost, ale nakonec jsme ochutnali a bylo to skvělé. Pro mě jedna z nejlepších tureckých dobrot. Starý pán, co je prodával, nám je navíc dával rovnou do pusy, což mi přišlo hrozně cool,

Balik ekmek je další věc, ze které jsem byla nadšená. Na pobřeží u Galatského mostu jsou restaurace, které prodávají jen a pouze balik ekmek - sendvič s makrelou a cibulí. V makrele byly sice často kosti, ale ani to mě neodradilo. Místní sendvič jedli tak, že ho celý dekonstruovali a vyjídali zvlášť maso, ke kterému přikusovali housku.

Burek je samozřejmě turecká klasika, která se po kebabu,  turecké kávě a baklavě asi vybaví každému. Burky se v Istanbulu prodávaly s masem, sýrem, nebo s obojím, popřípadě i sladký,který byl prázdný a posypaný cukrem. Nakrájí vám je na papírový tácek a účtují na váhu.

O spoustě jídlech typických pro různé země  si myslíme, že je jí každý a denně. Že v Česku se každej den cpeme svíčkovou, v Itálii pizzou a ve Francii croissantama, ale většinou to není moc pravda. U kebabu bych si ale tak jistá nebyla, protože to neuvěřitelné množství stánků, kde se prodával, bylo fakt šílené! Nejčastěji byl samozřejmě kebab jehněčí, občas se objevil i kuřecí. Stál kolem 50 korun a byl menší, než jsme zvyklí z českých kebabáren, ale nacpaný masem k prasknutí. Taky je potřeba říct, že kebabu je asi dvacet druhů a každý je jiný. Není to tedy jen ten dönner, který známe my, kebab je spíše název pro úpravu masa.

Jednou z mnoha dalších podivností byl tzv. wet burger. Je to přesně to, co si myslíte. Burger namočený do jakési omáčky, který je pak celý rozmočený a slizký. Miniburgry stály asi 25 korun, plnily se opět jehněčím a mně přišly dost divné, klukům ale celkem chutnaly, protože si každý dal snad čtyři najednou.

Cik kofte byla výborná věc, kterou nikdo z nás dřív neznal. Napřed jsme si mysleli, že to je zase nějaké mleté maso a prodavač nám nebyl schopen vysvětlit, co to je doopravdy. Nebo možná byl, ale jen v turečtině. Nakonec tam maso nebylo vůbec, byla to taková kořeněná vege směs v zelném listu a pro mnohé to bylo top turecké jídlo.

Kromě navštěvování pouličních občerstvení jsme zavítali dvakrát i do regulérní restaurace, nejprve na asijskou stranu, kam nás dovezla istanbulská MHD trajektem za příjemných 8 korun.  Na Asijské straně města je méně turistů, větší ruch, skvělé barové uličky, kde i v zimě jsou zahrádky nacpané k prasknutí a trhy, které jsou skutečně pro místní, tudíž taky o dost levnější. Zavítali jsme do restaurace Ciya Sofrasi , kde jsme si dali kromě jiného výborné mezze, s čímž se setkáte téměř v každé restauraci. Je to vlastně set předkrmů, trochu jako španělské tapas, a většinou by vám stačilo nechat si na stůl přinést jenom mezze a byli byste najedení. Naprosto skvělá byla muanmara, což je pálivá pasta červené barvy uprostřed, která má prý děsně náročnou přípravu.

 Druhý podnik byl skutečně fancy, čemuž odpovídalo i okolí plné luxusních hotelů s dveřníky. Pokud si chcete odpočinout od streetfoodu, tak Meze by Lemon Tree můžu jedině doporučit. Je to sice dražší zábava (pro dva kolem 2500 Kč), ale jejich turecké degustační menu je skvělé. Doporučuju ale udělat rezervaci, protože restaurace je maličká a zjevně opravdu vyhlášená.

Já jsem se samozřejmě těšila hodně na sladké, ale to bylo bohužel celkem zklamání. Ne, že bych čekala nějaké velké nadšení, protože vím, že turecké dezerty jsou především všelijaké želé, ořechy, sušené ovoce, med a sirup. Ale přece jen jsem doufala, že něco bude vynikat. Typickou sladkostí je, jak asi čekáte, baklava. Pro mě to není žádná velká pecka, ale hodně lidí baklavu, tedy vrstvičky křehkého těsta prokládaného nejčastěji různými ořechy ve sladkém sirupu, miluje. Zjistila jsem, že není baklava jako baklava, a že zatímco někde mi přišla jako podivná přeslazená hmota, někde to byla skvělá pochoutka. Obvykle ale stačí opravdu malý kousek, protože sladké je to fakt dost.

Dalším velmi oblíbeným dezertem je kunefe. Vypadá trošku divně, asi jako smažený sýr v misce s pistáciema a krémem, a vlastně to tak trochu něco takového je. Akorát ten sýr je spíše podobný našemu tvarohu. Na kunefe si obyvkle musíte počkat, protože se připravuje vždy čerstvé.

Na ulicích taky občas prodávali něco, co vypadalo jako v sirupu namočené churros - takové ty tlusté tyčky smaženého těsta, co prodávají ve Španělsku (nebo taky na vánočních trzích v Česku). Toto mi přišlo vyloženě odporné, ale Sirovi to třeba chutnalo, takže proti gustu...

Podivnou sladkostí je také dondurma, což je žvýkací zmrzlina, neboli chewy icecream. Nejsem si jistá, jestli dondurma je přímo překlad zmrzliny, protože každá zmrzka v Turecku je chewy a nebo jestli je to pouze tento typ. Každopádně je to zmrzlina podivné táhlé konzistence, kterou nejíte tak , že ji slížete, ale musíte ji taky trochu kousat. Zní to dost podivně a neméně podivně to i chutná. Asi vás nepřekvapí, že je opět velmi velmi sladká.

Nejlepším dezertem byl pro mě Trilece  - takový zvláštní piškotový dort namočený v mléce. Zní to podle mě trošku nechutně, ale opak byl pravdou. Nemají ho ale jen tak někde, my jsme na něj narazili v jedné autentické místní čajovně, kde byl třeba i tento autentický místní pán.

Tahle čajovna, Sokak Kahvesi, je poblíž hlavní městské tepny Istiklal a rozhodně stojí za návštěvu. Pokud navíc máte rádi vodní dýmky, tak tím spíš.

Já jsem taky hrozně chtěla ochutnat krásně zdobenou barevnou kaši, neboli Ashure, která mě ale nakonec dost zklamala. Je to sladká směs fazolí, cizrny, sušených plodů, ořechů a dalších surovin. Je extrémně sytá, pro středoevropana je ale asi až příliš neobvyklé využití luštěnin v dezertu.

Co se týče nápojů, tak kromě turecké kávy nejčastěji natrefíte na čaj. S vagónem cukru v miniaturním hrnečku. Asi ho mají všude v zásobě uvařené kotle a pak ho v malých porcích roznášejí na velkých tácech v restauracích, kavárnách, čajovnách a na tržištích. Podle mě chutná jako úplně normální oslazený černý čaj, ale třeba na něm něco speciálního je. Nejsem však čajový odborník, takže těžko říct.

Co mě ale nadchlo byl fresh z granátového jablka. V ulicích Istanbulu čas od času potkáte někoho s větším mučícím nástrojem, cože je ve skutečnosti lis na granátová jablka. Za pár korun máte hodně muziky, kterou teda vypijete obvykle za pár vteřin, ale určitě nebudete litovat.

Pokud vás granátová pochoutka nenadchne, pak je tu ze studených nápojů ještě Ayran. Pijou ho tam všichni a všude, nejčastěji k jídlu. Je to takový řídký bílý jogurt, hodně kyselý a představa, že jím zapíjím kebab ve mně nevyvolává úplně pěkné představy. Ayran holt asi milujete nebo nesnášíte. No a nakonec sahlep. Slaďoučký pudinkový nápoj s medem a skořicí. Ten určitě nevynechte. Můžete si ho také v prášku koupit na doma a dělat si turecké večery nebo tak něco.

No a protože mám doma jednoho ze členů rozsáhle sítě Coffee Nazis (skupina operující zejména v Praze a v Brně), měli jsme také odpoledne plné návštěv hipsterských podniků. Chemexy, vacuum poty, fair trade organic bio jednodruhové výběrové kávy, ve kterých cítíte koriandr, oříšky a pot těch, co ji sklidili, plus obrázky vousatého baristy nakreslené v mléčné pěně vašeho latté. To vše dorazilo i do Turecka. Takže pokud při slovech jako Nikaragua a Etiopie omdlíváte štěstím, zajděte si třeba do Twins Coffee Roasters, Kronotrop a Coffe Brew Lab.

Co se týče nákupů, které se vyplatí v Istanbulu udělat, tak jsou to hlavně ořechy, koření a suché plody. I na předražených turistických místech jsou pořád levnější než u nás a věřím tomu, že i čerstvější, My jsme si přivezli za´atar, pepř, sušené fíky, kešu a spoustu dalšího. Klasickým vývozním artiklem je zmiňovaný čaj a hlavně čajový servis. Ten seženete ve všech pouličních obchodech a taky na Grand Bazaaru, Kde ostatně naleznete úplně, ale úplně všechno. Od těch sušených fíků, přes vodní dýmky, po zaručeně pravé Louis Vuitton a Michael Kors kabelky. Tržiště obrovské jako menší město se spletitými uličkami je pro mnohé naprostý istanbulský highlight. Pokud vás baví smlouvání o ceně a máte radost z oblíbeného parfému za 100 korun, tak budete štěstím bez sebe. Pro mě osobně to byla noční můra s drzými prodejci a falešným zbožím za desítky miliónů. O něco lepší je vedlejší Spice Bazaar, tedy trh zaměřený na koření, i to je ale hlavně lákadlo na turisty. Jak jsem již zmiňovala, v asijské části nakoupíte mnohem lépe.

No a protože už dost možná usínáte, tak toho radši nechám. Vím, že jsem nezmínila moc památek, ale mešity si určitě najdete v průvodci. Co mě dost mrzí je, že jsme nebyli na tradičních tureckých lázních, ale třeba se ještě někdy dočkám. A třeba se tam potkáme! :D

Ty zcela evidentně hnusné fotky jsou moje, za ty zcela evidentně hezké děkuji Davidovi, jehož můžete sledovat na Insta uplotny!