Čokoládové šílenství u Zottera

Já vím, je to fakt dlouho, co se tu nic neobjevilo, ale mám teď trochu kreativní blok, tvůrčí krizi, říkejme tomu jak chceme, každopádně toho holt tady není tolik, co bývalo, ale je to asi součást nějakého vývoje, takže se to snad časem zase změní. Dám vám sem alespoň reportáž z rakouské čokoládovny Zotter, která vyšla minulý týden v Instinktu. Dostala jsem ji jako dárek od Sira, takže pokud máte ve svém okolí nějakého milovníka čokolády a přemýšlíte nad dárky na Vánoce, tak neváhejte, protože to není zas tak daleko, je to opravdu skvělý zážitek, a přestože jsou samotné čokoládky dost drahé (i když nepochybuji o tom, že právem), tak vstupné na exkurzi stojí příjemných 15 euro. Dá se to taky spojit  s výletem do Vídně, nebo objet pár místních vinařů. jako jsme to udělali my. 

Pozn: Text zřejmě není tak rozjuchaný jak jste zvyklí, ale když píšu do tištěných médií, tak se musím držet trošku zkrátka :D

Sicílie křížem krážem: Etna, Taormina a Levanzo

A přesunujeme se do poslední fáze našeho sicilského putování. Mascali je malé městečko, které jsme zvolili jako výchozí bod k několika různým výletům. Zatímco na Liparech jsme měli takové dosti průměrné ubytování, kde bylo strašlivé vedro, a platili jsme za něj zhruba dva milióny, tak v Mascali jsme oproti tomu měli skoro prezidentské apartmá  s obří terasouza zlomek ceny, takže jsme se tam mohli parádně roztahovat a užívat si životního prostoru. Jako první výlet jsme se vydali na Etnu. Myslím, že Etna a Palermo jsou společně s mafiánama asi nejznámějšími sicilskými artikly, takže ačkoliv nejsem úplně nadšený horolezec, řekla jsem, že na Etnu se prostě musí! (Sir mě strašil, že to tam bude skoro jako na Sibiři a donutil mě si vzít všelijaké teplé oblečení a pomalu i čepici a rukavice a mně pak nezbylo v kufru místo na normální věci a Terka mi musela půjčovat tričko.)

Sicílie křížem krážem: Lipari

V prvním článku jsem se s vámi podělila o to, jak jsme se nacpávali střevy, vepřovými penisy a
slezinami, teď už to bude o něco méně dobrodružné. Pokud tedy nepočítáme další příběhy s autem. Pokud jste pozorně četli naše peripetie se zařizováním auta, tak se asi nebudete divit, že to mělo další pokračování. Dle jejich instrukcí jsme poslali e-mail s tím, že chceme auto v 12 hodin před naším ubytováním. To, že na mail neodpověděli už nás nikterak nerozhodilo. Poslední večer v Palermu jsme se váleli na gauči znavení památkami,chystali se ke spánku a ve 22.30 volají z půjčovny, kam tedy chceme to auto a v kolik. Sir vysvětluje, že již poslal e-mail, tak jak po něm chtěli, paní ale anglicky příliš nerozumí, tak radši znovu řekneme adresu a čas změníme raději na 11:00.

Sicílie křížem krážem: Palermo

Po delším odstupu a na konci mých zřejmě posledních opravdových prázdnin jsem opět tu a se mnou i článek o prázdninách na Sicílii, hurá! V našich letních plánech se vystřídaly návrhy všeho druhu, padaly země jako Amerika, nebo Japonsko, ale nakonec jsme to, ani nevím jak, uzavřeli na Sicílii. V čtyřčlenné sestavě já a Sir a Hladová Terka a Chuan jsme zabalili batůžky a kufry, den předem se psychicky  naladili v Superpandě a ráno frčeli vlakem do Bratislavy, odkud nám letělo letadlo do Trapani. Řeknu vám, bratsislavská hlavná vlaková stanica je tedy pořádný bizár. Pamatuju si, jak jsem se kdysi dávno za mých mladých let dívala na film Eurotrip, kde byla Bratislava vykreslena jako hororové místo a říkala jsem si, jak můžou být tvůrci tak zlí a takhle přehánět, ale pokud přijeli na hlavnú stanicu, tak už se jim tak moc nedivím. Nicméně letiště už vypadalo o poznání lépe a kdyby tam ještě byla kavárna, kde umí udělat pořádné kafe, bylo by to úplně nejlepší.

My tasty England VII: Aktuální všehochuť

Tak se po čase zase ozývám a hned na úvod varuji, že tenhle článek bude velmi vizuální. Mám totiž spoustu fotek ze všeho možného, jídla i ne jídla, takže to berme spíš jako takový foto post, nebo jak se tomu v blogové terminologii vlastně říká. Právě jsem v Londýně skončila čtvrtý týden a ještě tři mě čekají, ačkoliv takové italské studenty už nemůžu ani vidět a nejradši bych je všechny nechala někde na Oxford Street, ať se tam ztratí a už se nikdy nevrátí. To by člověk nevěřil, jak moc si může užívat cestu metrem, když může nastoupit sám a nehlídat, jestli každý z padesáti studentů skutečně nastoupil a nikdo nezůstal na nástupišti. Takže jsem byla celkem ráda, že si můžu alespoň na tři dny odpočinout, když jsem na skok odletěla do Brna na promoce. Odpočinek sice nebyl příliš vydatný, vzhledem ke dvěma letům ve třech dnech a nabitému programu, ale aspoň jsem nemusela mít oranžové tričko a řvát :"Wait for the green light! Where are you going? This way! Northern line 5 stops, then change to District Line! Faster, guys!" Ráno před promocemi jsem měla trochu šatovou krizi, protože jsem vůbec nevěděla, co si obleču a následně taky přišla krize vlasová. Protože se ale více, než hodilo, abych tam byla včas, tak jsem to nějak vymyslela a dopadlo to takto.

My tasty England VI. Back in London!

Tak už jsem v Londýně zase dva týdny a připadá mi to, jako bych tu byla věčnost. Člověk do toho
koloběhu summer school rychle zapadne a už po dvou dnech má pocit, že by potřeboval dovolenou. Letos se to tu hemží hlavně italskými skupinkami, ale jsou tu také studenti z Tchajwanu, Chorvatska, Srbska, Ruska a pak jednotlivci třeba z Azerbajdžánu, Gruzie, Armenie, Německa, Polska a zmnoha dalších koutů světa. Tahle národnostní a kulturní diverzita je něco, co mě opravdu baví. Skoro pokaždé se samozřejmě bavíme o jídle, protože v místní canteen je to tak hrozné, že je to pro většinu studentů i zaměstnanců téma číslo jedna. Tak jsem se třeba dozvěděla, že v Arménii prý vůbec nejsou fast-foodové řetězce, protože je tamní vláda zakázala. Člověk si tu taky posílí mnohé národnostní stereotypy, jako třeba to, že Italové jsou skutečně neuvěřitelně pomalí, na všechno mají spoustu času a že mají zrychlit, jim absolutně nic neříká.

It is over!

Přepisuju si v životopise titul Bc. na Mgr. a připadám si, jako by všechno to šílenství bylo strašně dávno. Poškrtané papíry, rozházené zvýrazňovače a na tabuli velký nápis: "UČ SE!". Chodila jsem každý den ve stejném oblečení s neumytými vlasy, rtěnky ležely hluboko v útrobách toaletního stolku a jedla jsem jen čokoládu a ořechy, protože uvařit si normální jídlo by byla hrozná zdržovačka. Koš se špinavým prádlem byl přeplněn k prasknutí a nádobí jsem samozřejmě neuklízela, protože takové činnosti spadaly do velké kategorie činností "až po státnicích". Můj problém je, že nejsem moc velký systematik, co se učení týče. Lítám od jednoho k druhému bez ladu a skladu a ve výsledku nevím pořádně nic. Vytvořila jsem si tedy plán, kde jsem si každý den rozepsala, kolik se čeho budu učit, kdy budu co opakovat a po splnění jsem k tomu kreslila barevné fajfky. Plán to byl sice ohromný, realizace však o něco slabší. V reálu to vypadalo tak, že jsem si naplánované otázky pouze přečetla a neopakovala vůbec nic.  Že to nebyl dobrý nápad jsem zjistila tak pět dní před dnem D. Co se týče studijních materiálů, tak upřímně závidím lidem, co jsou schopni používat různé barvy zvýrazňovačů, kde má každá jiný význam, barevná lepítka a všelijaké chytré složky. Moje materiály vypadaly nějak takto:

Věnečky s vanilkovým krémem

Víte, jaký rozdíl je mezi věnečkem a větrníkem? Já jsem to zkoušela probádat a došla k tomu, že se liší jen tou dírou uprostřed a tím, že věnečky se obvykle plní žloutkovým krémem a větrníky máslovým. Jinak je to zkrátka pořád odpalované těsto s krémem. Variantu s máslovým krémem nemám úplně v oblibě a větrníky si dávám fakt výjimečně, jako třeba v Praze v Lokálu (respektive v Savoyi, kde je pečou), kde je údajně ten nejlepší větrník v Praze. Ale ani ten mě moc nebere, Když se ale odpalované těsto naplní créme patissiére se spoustou výborné vanilky z Madagaskaru, přidají se jahody a nahoře se jemně pocukruje, tak to je jiná! To si dám klidně dva. (Což jsem ostatně i udělala :D) Tyhle věnečky jsem nepekla já, ale můj Sir a myslím, že se mu povedly náramně. Recept a postup je vlastně stejný jako už dříve u croquembouche. Nenechte se odradit zdánlivou náročností receptu, ono se to jen tak dlouze popisuje, samotná příprava vůbec složitá není. A krém je možné udělat den dopředu!

Nejlepší salát planety

Nikdy jsem nebyla úplně salátovej typ. Většinou mi moc nechutnala zálivka, všechny mi přišly stejný a nudný, takovej Caesar se stejně skoro všude dělá blbě a doma se mi do nich taky nějak nechtělo. Až do té doby, než jsem začala se Sirem dělat saláty podle Ottolenghiho. Jeho recepty totiž nejsou o stále stejných kombinacích - salát-rajče-okurka-olej-ocet, ale jde o kombinace vytuněné do posledního detailu, které ze salátu udělají skvělé a plnohodnotné jídlo. Pokud tedy salátoví maniaci jste, ale už vám dochází inspirace, nebo jste na tom podobně, jako jsem byla dříve i já, vřele vám doporučuju Yotamovu kuchařku Plenty more. Právě z ní je recept na můj nejvíc nejoblíbenější salát ever a opět je to kombinace, kterou bych nikdy sama nevymyslela. Dát dohromady cizrnu, mango, květák a špenát... no napadlo by vás to? Když tenhle salát jím, mám pocit, že je všechno správně, že budu ohromně zdravá a silná a plná minerálu a vitamínů...než si teda po salátu dám zmrzlinu a čokoládu. No, každopádně tento salát tak miluju, že se chci podělit o Yotamův recept, vzdát mu tímto hold a přemluvit vás ke koupi jeho kuchařky! Radím ale skutečně nic nevynechat a zkusit to prostě tak, jak to je. Snad jedině, pokud vás vystihuje toto tričko, tak koriandr vynechte.

Moje internetová prokrastinace

Na netu se dá dělat spousta věcí. Hodiny sedět na Facebooku, neustále aktualizovat Twitter  a emailovou schránku, čas od času mrknout do ISu, hrát si s velrybou, co následuje kurzor myši, číst si o tom, že otčím Kim Kardashian je transexuál a nafotil sexy fotky... nebo si číst či sledovat i nějaké trochu zajímavější věci. Dost jsem rozšířila repertoár svých internetových zájmů, takže kromě foodblogů mám v záložkách i pár dalších odkazů. Tak třeba se vám budou taky hodit!

(Já se fakt učím, jen někdy potebuju odreagování. Třeba u snídaně, oběda... nebo svačiny, a tak.)

OMG, státnice!

Maturita, bakalářské státnice a magisterské státnice. Období, kterým předcházely a aktuálně
předchází nejhorší dny a týdny mého života. U maturity to bylo jasný, protože to byla první velká zkouška a přišlo mi naprosto nemožný si všechny ty informace zapamatovat. Dodneška proklínám ty, kteří tvrdí, jak je maturita easy a že je to jak každá normální zkouška ne vysoké. To teda není! Podle mě je to peklo a peklem to i zůstane, protože je to prostě velká a důležitá zkouška a basta. Vybrala jsem si kombinaci češtiny, angličtiny, němčiny a ZSV, abych se vlastně musela učit jen tu češtinu a ZSV, protože v jazycích jsem doufala, že vždycky něco řeknu. Na ZSV jsem se zase učila i na přijímačky na vysokou, takže to vlastně taky nebylo tak hrozný, ale stejně jsem byla naprosto přesvědčená, že to neudělám a všechny tím náležitě otravovala. Že se mě někdo zeptá na jedinou věc, co nebudu vědět a kvůli tomu mě vyhodí, bude to obří trapas a já se budu muset odstěhovat na Antarktidu.

Cupcake versus muffin

Já sice vím, že s tím pořád někde otravuju a že to beztak všichni víte, ale teď jsem o tom konečně napsala i do Instinktu, tak se s vámi chci podělit o tento milník ve světě diferencování mezi dezerty!. No, dobře, není to nějak extrémně důležité téma, vlastně je to úplná blbost, ale když rajské omáčce nikdo neříká rajská polévka a burgeru nikdo neříká karbenátek, tak proč by měl někdo říkat cupcaku muffin? A víte třeba, kdy se upekl první a proč tomu tak vůbec bylo? Pokud ne, račte číst a vše se dozvíte a pokud jo, tak.. tam přece jen možná bude nějaká novinka!

Nej zmrzka v Brně?

Po článku o tom, kam jít v Brně na oběd, mě napadla další palčivá otázka, a to, kam jít v Brně na nejlepší zmrzlinu. V šalinách už zase lepí tyčky a madla, holky nosí krátké sukně a městem se protloukáme se slunečními brýlemi, zmrzlinová sezóna je tady! Nedávno jsem byla  na zmrzlinové akci a debatě  v Praze v Brně, kde vystupovali odborníci na zmrzlinu vzatí, Katka Kočičková z blogu Tři kopečky a Darek Hrivňák z legendární tuchlovické zmrzlinárny 2AD. Povídali o historii zmrzliny, o rozdílech v postupu ve velkých průmyslových výrobnách a v domácí podobě, o zmrzlině v zahraničí a o dalších zajímavostech. Potom následovala oficiální a posléze i neoficiální diskuze, která trvala až do večera a i po pěti hodinách debatování to stálo bylo málo. Výsledným zjištěním je, že většina zmrzliny je pěknej shit. V Praze je to o něco lepší, protože je tam Angelato a nově otevřená Puro a někde je k dispozici zmrzka právě i od Tří kopečků a 2AD, ale co Brno? Tady bohužel chcípl zmrzlinovej pes! Když jsem nedávno stála ve v frontě v pražském Angelatu, zrovna se tam potloukal majitel a někomu říkal, že v Brně prostě nikde není dobrá zmrzlina. Ale ne, až tak tragické to není, někam se skutečně zajít dá. Kde tedy mají tu nej?

Banana bread

Nevím, čím to může být, ale doma nám strašně rychle zrajou, až přezrávají banány. Když jsem bydlela u našich, mohli jsme tam mít trs banánů třeba týden a pořád byly stejně žluté a pevné a až pak začaly postupně hnědnout. Když teď ale koupím banány, který se zelenýma jabkama patří k mému nejoblíbenějšímu ovoci, tak začnou být jakési měkké a hnědé hned třetí den! Nemám ponětí, proč to tak je, bylo to tak v zimě, je to tak i na jaře a zřejmě to tak bude i po zbytek roku. Má to však jednu skrytou výhodu/nevýhodu, nebezpečně často totiž peču banánový chlebíček, neboli banana bread. Je to snad ta nejjednodušší buchta na přípravu, co může být, protože se pouze smíchají suché a mokré suroviny zvlášť, pak dohromady, vše se nalije do formy a je to. Ale ta chuť!

Jak se mám a co dělám

Když jsem začala psát blog, vlastně i dlouho po tom, tak jsem měla takovou představu, že musí být nějak striktně organizovaný. Buď to bude recept, nebo to bude něco jiného, ale potom to musí odpovídat nějakému štítku typu reportáž, nebo komentář, a když to bude komentář, tak to zase recept rozhodně obsahovat nesmí. A když už teda mám ten foodblog, tak tam nic jinýho být nesmí a basta. Nevím, jestli je to deformace ze studia žurnalistiky, kde každý text musel naplňovat znaky daného žánru, nebo je to mou osobu tak nějak celkově, ale zkrátka jsem chtěla mít ve věcech řád, takže i na blogu. Nicméně mám i tak občas potřebu se podělit o nějaký důležitý záležitosti bez ladu a skladu, třeba o to, že mám skvělý obrazy od Pettrucyi, že miluju Yankee Candle, že mi krásně kvetou orchideje a že mě trochu štve moje diplomka. Tak jsem si řekla, že budu rebel a vystoupím ze své komfortní zóny. Takže s hlubokým nádechem a výdechem se chystám napsat článek nezapadající do žádných škatulek a štítků, který se tak bude moct zařadit jen a pouze do kategorie ostatní a non-food, wish me luck!

Pralinky, baby!

Tento rok na Valentýna jsem Sirovi chtěla udělat čokoládové pralinky. Projela jsem spoustu receptů a postupů, nakoupila suroviny, oblékla zástěru a nakonec zjistila, že nemám formičky. Klasika. Byla jsem si jistá, že je mám, protože jsem je dostala loni k narozeninám, ale zřejmě nějaký stěhovací záškodnický skřítek si je nechal a teď si vesele dělá pralinky pro svou skřítčí záškodnickou rodinu. No, takže jsem nakonec udělala triple chocolate cake, když už jsem měla tolik čokolády a taky to dopadlo dobře.O necelý měsíc po Valentýnu jsem měla opět narozeniny a Sirovi se život bez domácích pralinek příliš nepozdával, takže jsem kromě forem dostala i kurz pralinkování v Chefaparde.

Jak jsem (zase) pořádala Cupcake Cup Brno

Termín na diplomku se blíží. Nemám téměř nic. Na konzultaci jsem naposled byla ani nevím kdy. Co tedy budu dělat? Pořádat Cupcake Cup! Zhruba takto probíhaly moje myšlenkové pochody před chystáním letoční cupcakové soutěže. Po loňském pilotním ročníku jsem letos chtěla vychytat chyby a posunout ho ještě o kousek dál. Zásadní změnou bylo servírovaní degustačních porcí. Místo loňského masakru, kdy si ochutnávači sami odřezávali z celých cupcaků mini porce a cupcaky a krémy tak byly úplně všude, jsme letos se Sirem vymysleli degustační lžičkové miniporce, pracovní název finger food cupcake!

Letem světem Krakovem

Někteří jste si možná na Facebooku nebo Instagramu všimli, že jsem na chvíli zase opustila mé milované Brno a vydala se vstříc novým cestovatelským zážitkům. Tentokrát tedy jen na chvíli a vlastně skoro za roh. V Krakově jsem sice už před nějakou dobou byla, ale to jsem ještě nebyla tak moc foodie, blogerka a z ghetta, takže se to vlastně ani nepočítá. Nečekejte, že to bude nějaký podrobný report s mapkou všech super míst, protože to tentokrát bylo opravdu jen na skok.

Jeli jsme se Sirem a jeho rodinou a pronajali jsme si apartmán přes stránku Yourplace, která nabízí spoustu různě velkých, různě drahých a různě situovaných ubytování. My bydleli jen asi deset minut pěšky od hlavního náměstí, takže ideálka. A jakápak to byla náhoda, že náš apartmán byl hned vedle Cupcake Corner!

Můj život s Kitchen Aidem: Stojí za to?

Kitchen Aid. Tajný sen mnoha blogerek a nadšených cukrářek, krásný nablýskaný robot v nesmírně široké paletě barev, sexy zaoblené tvary, bytelnost a americká kvalita. Taková je asi představa spousty z nás o nedostižném Kitchen Aidu. Pro ty, kteří nejsou úplní blázni, řeknu jen to, že Kitchen Aid je považován za takové Ferrari mezi roboty. Nebo možná Porsche, autům moc nerozumím. Když jsme se se Sirem přestěhovali do jedné kuchyně (nebojte, máme i jiné pokoje), dost brzo jsme začali o koupi Kitchen Aidu uvažovat, ačkoliv jsme si říkali, že třeba až za nějakou dobu. Doma u našich jsem používala starý plastový Bosch MUM, který jsem zlehka popisovala v tomto článku.

Třetí narozeniny

Věřte tomu nebo nebo ne, ale Z ghetta blog dnes slaví již třetí narozeniny! Když jsem tehdy blog začínala psát, spíš tak nějak ze zvyku po mém norském erasmáckém blogu, vůbec jsem netušila, že u něj vydržím tak dlouho, že se objevím v časopisech a v televizi a hlavně, že bude bavit i vás. Tedy 3401 fanoušků na Facebooku, 1757 followerů na Instagramu, 522 čtenářů přes Blogger a 316 přes Bloglovin. Musím prostě říct wow! Co se tedy od minulých narozenin událo?

Pistáciové cupcakes

Blogger mi dneska oznámil, že podle nových podmínek se tu už nesmí zobrazovat otevřeně sexuální obsah, tak jsem smazala svoje desítky konceptů a jdu vám teda aspoň ukázat recept na cupcake. Pistáciový cupcake! Nechápu, že mě to dřív nenapadlo. To až teď, když měla kamarádka Terka oslavu narozenin a já jsem ji tam pekla dobroty pro hosty, tak si vymyslela, že bych mohla udělat pistáciový cupcake. Mě to celkem nadchlo, protože pistácie jsou yummy, takže pistáciovej cupcakej musí být zaručeně taky. Tak jsem se vydala do pátrání, moc receptů nebylo, ale to vůbec nevadí, protože stačil jenom jeden - ten od Maryny.

Triple chocolate mousse cake - valentýnská edice

Jaký je můj vztah k Valentýnu jsem popisovala už kdysi v tomto redvelvetovém receptu. Samozřejmě, haters gonna hate, ale my, co rádi pečeme dorty a máme formičky všech tvarů a velikostí jásáme, že můžeme tentokrát zcela oprávněně použít ty srdíčkové, co jsme si v nakupovacím záchvatu jednou koupili a od té doby leží poměrně nevyužité v šuplíku. Taková nevyužitá forma v šuplíku si pak může pokládat různé existenciální otázky a přemýšlet nad svou seberealizací, proto je třeba jim alespoň jednou za čas dát příležitost. Původně jsem chtěla dělat srdíčkové pralinky, strávila den hledáním těch nejlepších kombinací, nakoupila si suroviny, a pak zjistila, že forma na pralinky je fuč. Pokud jste mi ji někdo tajně vzali, tak ji zase tajně vraťte, slibuju, že se nebudu zlobit.

Kam v Brně na oběd?

Toto bych ráda pojala jako takový interaktivní článek, kdy mi na otázku v titulku odpovíte taky vy. Chodím vlastně pořád dokola na osvědčená místa a jít někam jen tak na slepo se mi kdovíjak nechce. Za obědy utrácím docela dost, ráda jím někde venku, protože samotnou doma mě to moc nebaví, musím si pak totiž rychle stáhnout seriál, nebo koukat na DVTV. Na obědy chodím nejradši s kamarády, kdy za tu hodinu stihneme probrat alespoň to nejdůležitější a dokončit to můžeme ... no zase na dalším obědě!

Kam tedy chodím já?

Istanbul

Když jsou levný letenky, je potřeba toho využít. Objevování nových míst je super vždycky, takže kam vás to letadlo nakonec doveze, je vlastně celkem jedno. My jsme takhle se Sirem a jeho početnou skupinou přátel letěli do Istanbulu. V Turecku jsem byla už hodněkrát, ale poznala jsem z něj pouze hotelový pokoj, pláž, bazén a restauraci s all inclusive, kde jako dětský jídla byly hranolky a párky. Takže jako bych tam ani nebyla. Letěli jsme z Prahy se spolčeností Pegasus a ubytovaní byli přes Airbnb, což je něco jako Couchsurfing, ale pokoje/byty se tam normálně pronajímají za peníze. Pokud nejste milionáři, tak je to super volba, protože tak můžete najít levné ubytování i v centru města. My bydleli u pana Kurtula (1.pád: Kurtulus), od kterého jsme si pronajali jeho dvoupatrový byt, protože nás bylo 11. Byt byl pěkný, až na plíseň na stropu v koupelně, ze které kapalo do kýblu vedle záchodu, což Kurtulus komentoval slovy:"It started today!" (Kurtule, lhát se nemá!) Jinak ale byl byt fajn a navíc dvě zastávky metrem od centra. Koupili jsme si Istanbulkart, což je taková Opencard, ale vyřízenou ji máte hnedka. Nabijete si na ni peníze a jezdíte levněji, než na jednotlivé jízdenky.