Povidlové koláče

Jsem samej cupcake. Jsou na blogu, jsou ve Sklizenu, jsou u mě doma, mám s nima fotky, mám cupcakový tričko, prstýnek, zapichovátka do květináčů, lesk na rty, zástěru, brož, krabičku a gumovou stěrku. Ale občas upeču i něco jinýho. Třeba vánočku, nebo perník, nebo...koláče! Teď se navíc k tvorbě těchto tradičnějších dobrot dostanu o něco víc, protože peču pro bezva kavárnu, která se jmenuje PRAHA, což je trochu matoucí, protože je v Brně. Takže kdybyste někdy šli kolem Besedního domu, nebo pěšky z Šilingráku na Českou, tak se stavte, půjčte si v jejich knihovně knížku o umění a zakousněte třeba povidlovej koláč.

Perníkové cupcakes

Ano, je to tady! Ta osudová chvíle prvního receptu po dlouhé době právě nastala. A co by se na tento důležitý comeback ve foodblogerském světě hodilo více, než cupcake? Ne však jen tak ledajaký cupcake, ale super vánoční limited edition perníkový cupcake! A to prostě chceš. Minulý týden se mi sešly dvě akce, na které to prostě cupcake chtělo. S kamarády psychology jsme měli vánoční párty, na kterou každý donese jeden malý dárek a pak si na oplátku jeden vylosuje a odnese. A kdybych nedonesla cupcaky, nebo něco jiného sladkého, bylo by zle a asi bych měla zákaz si vůbec nějaký dárek odnést. Pak taky měla narozeniny moje kamarádka Alžběta, takže jsem na cupcake mohla využít i svoje super cool krabičky, které jsem si dovezla z Amsterdamu a šetřila si je na správnou chvíli.

Rozhovor: Lucky Bastard

Tak tu máme další rozhovor, který vyšel v Instinktu. Tentokrát jsem vyzpovídala Honzu Grmelu, alias Lucky Bastarda. Jméno známější hlavně Brňákům, zejména těm, co navštěvují Bar, který neexistuje, nebo různé pivnice s pivními speciály. Lucky Bastard se ale postupně začíná stávat známější i za hranicemi jihomoravské metropole. Rozhovor byl opět velmi příjemný, mám holt štěstí na samé milé lidi. (kteří mi navíc často nosí na ochutnání svoje dobroty, muhahaha!) Taky moc děkuju Lence Kokosové Kuličce Pavlica za super fotky.

Když začal Jan Grmela před třemi lety vařit doma s kamarády pivo, asi netušil, že za pár let úplně opustí svojí profesi v IT a otevře s kolegy vlastní pivovar. Jeho Lucky Bastard byl prvním novodobým pivovarem, který se věnoval čistě svrchnímu kvašení piva, a už po roce od otevření má tolik zakázek, že bude rozšiřovat výrobu.

Rozhovor: Sergio Bellini

Sergio je podle mnohých foodie bláznů (včetně mě) majitelem těch nejlepších brněnských italských restaurací - bistra Castellana a Castellany Trattorie. Rozhovor v Instinktu s ním vyšel už o prázdninách, ale protože jsem v té době chrlila anglické a vzápětí asijské články, zveřejňuji ho až teď. Ale nebojte, nic se od té doby nezměnilo a jídlo je tam stále stejně skvělé. Takže rozhovor konečně i na blogu, jako vždy v  nezkrácené verzi.

Ital, který si zamiloval Brno. Takový je Sergio Bellini, majitel dvou italských restaurací a lektor kurzů italské kuchyně. Po dvaceti letech práce v jiném oboru se rozhodl splnit si svůj sen a začal otevírat restaurace s autentickou kuchyní jeho domoviny.

Asia trip: 6 týdnů na cestách - rady od nezkušené trubky

Už pár týdnů zpět jsem slibovala, že napíšu nějaké to resumé mé asijské cesty a vy jste právě teď svědky toho, jak se sliby mění v činy! Tak tedy trocha dramatu na úvod a můžeme jít na to. Proč, kdy a jak jsem se rozhodla, že pro jednou opustím prázdniny trávené v hotelových resortech s all inclusive a vyměním je za studenou vodu ve sprše a nothing inclusive, jste se mohli dočíst tady, tenhle článek bych proto koncipovala spíše jako tipy a triky pro nezkušené cestovatele a zajímavosti, co se nikam nevešly. Předesílám, že tohle nemá suplovat žádnou hedvábnou stezku ani lonely planet, (které se ale určitě vyplatí pročíst!), jsou to jen a pouze zkušenosti cupcake princess v divočině.

Jak se sbalit?

Záležitost, kterou jsem řešila skutečně velmi intenzivně, protože nejsem zrovna mistrem v balení věcí na cesty. Mám nacvičených několik různých triků, jak se dostat do letadla bez placení poplatku za příliš těžké zavazadlo (prvním z nich je dobře zvolit pohlaví pracovníka na přepážce) a řeším, zda si na týden vzít pět nebo šest párů bot. Nějakým zázrakem se mi ale povedlo nakonec sbalit krosnu pod 10 kilo. Na 6 týdnů. Jak tedy na to?

Asia trip: Thajsko

Pokud jste si mysleli, že jsem v Asii již nadobro zůstala, protože mě sežral medvěd, nebo tak něco, není tomu tak. Jsem již živa a zdráva zpět v českých luzích a hájích, akorát nějakou dobu po návratu na kvalitní sepisování zážitků nebyl čas. O závěr celého Asia tripu vás ale samozřejmě nemůžu ochudit a vracím se proto zpátky do Thajska! Přechod přes kambodžskou hranici byl trošku dobrodružný a ne úplně dobře organizovaný. Snímání otisků ze všech prstů na kambodžské straně barikády celou agendu skutečně moc neurychlovalo a vyptávání thajské policie na to, kde že teda budeme bydlet taky moc ne. Odpověď, že asi jedem na nějakej ostrov a kde budem nevíme, je moc neuspokojila, tak jsme radši řekli, že někde v Bangkoku. Když jsme úspěšně přešli i thajské hranice, doufali jsme, že už vše půjde jako po másle, ale přijel pro nás podivný vůz s korbou, do kterého nás ne úplně sympatičtí pánové narvali se skupinou japonských turistů a my jen doufali, že nejdeme nikam nedobrovolně darovat orgány. Naštěstí nás popovezli jen pár desítek metrů do zřejmě spřátelené restaurace někoho z nich, kde jsme měli víc než půl  hodiny sedět a hodovat, což jsme demonstrativně odmítli a vytáhli si svoje buchtičky z pekařství v Siem Reapu. Naším cílovým místem bylo party město Pattaya, ze kterého jsme se měli dostat do přístavu Bán Phe a odjet chillovat na thajský ostrov Koh Samet.

Asia trip: Kambodža

Po víc než třech týdnech ve Vietnamu už bylo potřeba se poohlédnout zase někde jinde. Vietnam jsme projeli celkem poctivě, takže jsme mohli s klidem zamířit do sousední Kambodži. Na speed boatu jsme se dostali z hraničního města Chau Doc rovnou do hlavního města Phnom Penh asi za pět hodin. Navíc jsme dostali na cestu minibanán, což bylo dost potěšující, přestože by bylo potřeba jich sníst tak dvacet, aby se člověk cítil banánově nasycen. Maličké banány jsou ale chuťově výborné, je to takový banánový koncentrát a trošku mě štve, že ty velké, co prodávají u nás, jsou oproti nim dost bez chuti.No, dost banánových příběhů. I když jsme se plavili na lodi, hranicím jsme se samozřejmě nevyhli. Do Kambodži se platí za víza 24 USD, ale když platíte padesátidolarovkou za dva, nečekejte, že vám někdo něco vrátí. Za to je asi ten minibanán.

Asia trip: Vzhůru na jih!

Na začátek mám pro vás příjemnou zpravu, ačkoliv ne tolik příijemnou jako pro mě, a to jest, že už mi není špatně! A zřejmě jsem i přišla na příčinu. Nebyly to ani vepřový uši, ani slepičí pařáty, ani kachní embryo, ale kafe! Jsem na kávu poměrně hákliva i doma, a když není úplně supr trupr, tak mi z ní není moc dobře. A vietnamská káva se praží úplně dočerna a navíc se v létě pije v ice coffee podobě, což znamená se sladkým kondenzovaným mlékem a spoustou ledu. Potom, co jsem si přesatala tuhle dobrotu dávat, je mi podstaně lépe, takže svět je zase v pořádku! (I když mě to teda mrzí, protože je to jako ledová čokoláda!) No a taky jsem se asi konečně trošku adaptovala na zdejší podmínky. Naposledy jsem se s vámi loučila z krásného Hoianu a chystala se na jih do Da Latu, města věčného jara, což znamená, že je tam pěkná kosa, takže ten název moc nevychytali. Luxus leteckého přesunu jsme si užili již z Hanoje do Hue, takže tentokrát jsme zvolili levnější vairantu nočního autobusu za 400 korun.

Asia trip: Cooking class

Spoiler v minulém díle mého asijského putování vám napověděl, že se tu casem objeví samostatný článek s Veronikou v
zástěře included. Jak pozorní čtenáři ví, město Hoi An ve středním Vietnamu je centrum gastronomie, kde se soutřeďují haute cuisine restaurace, které představují vietnamský street food v sexy kabatě. Tedy, pokud kachní embryo může mít sexy kabát. Na každém rohu Hoi Anu tedy natrefíte na nabídky cooking classes, tedy jednodenních kurzů vaření. Je jich tam tolik, že na místě nevíte kterou dřív vybrat, tak se vyplatí zapátrat předem na internetu a přečíst si reakce předešlých vařících cestovatelů. Já jsem to měla snazší, protože mi můj Sir předem doporučil restauraci Morning Glory, kterou jsem si navíc pamatovala i z Gordona na cestách, jakožto highlight jeho vietnamské tour. A jak už jsem psala na Facebooku, co je dobrý pro Gordona, je dobrý i pro mě a s tímto mottem jsem se vydala zaplatit kurz za 675 korun. Když přijdete do restaurace, hned vidíte, že nejste jediní s tímto nápadem. Pobíhá tam několik servírek s rezervačními knihami, je tam příjemný organizovaný chaos a už teď tušíte, že kurz by mohl opravdu stát za to. Podobné, zhruba pětihodinové kurzy v Česku stojí kolem 3 až 4 tisíc, takže ač se 675 korun může na vietnamské poměry zdát moc, není tomu tak.

Asia trip: Ze severu do středu

Žiju! Po Sapě a Halong Bay nás už čekalo více cestování na vlastní pěst, protože prvními dvěma výlety jsme vyčerpali zájezdy organizované místními cestovkami. Já jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem již po týdnu utratila polovinu svého plánovaného rozpočtu na pět týdnů, šla brečet do polštáře a opít se na párty s Longiho bratranci před opuštěním severu Vietnamu. Párty s Vietnamci jsou trošku hardcore. Není to takové popíjení, prokládáné sdělováním zážítků uplynulých dnů či týdnu, ale nezřízené chlastání až do odpadnutí nejsilnějších členů skupiny.

Asia trip: OMG, I'm in Vietnam!

Vedro, vlhko, únava, taxikáři pořvávající jeden přes druhého. Jsem v Hanoji! Jaké peripetie nás s Martinem čekaly na letišti v Praze a proč jsem vůbec tisíce kilometrů od Brna, se dočtete v předchozím článku. Pro čtenářské dobro jsem to radši rozdělila. Na letiští ve vietnamské metropoli už na nás čekal Longi a okázale míjel všechny taxíky a vedl nás na zastávku místní MHD. Autobus z letiště do města za 8 korun, to ujde. Všichni si nás prohlíží jako bílé exoty z Evropy, což je celkem zábava a kdybych po celodenním cestování nevypadala tak tragicky, užívala bych si to ještě o trochu víc. Po autobusu chodí člověk, který od každého nového cestujícího vybírá peníze, až má obří štos bankovek. 1 koruna je 1000 vietnamských dongů a mince se vůbec nepoužívají, takže Rytmus by tu se svou zlatou sponou na bankovky moc velký kápo nebyl. Jak se blížíme městu, tak nápadně ubývá aut a přibývá motorek. A troubení. Troubí se prakticky neustále a nefunkční klakson je větší problém, než nefukční blinkr. Ty se totiž zas tak moc nepoužívájí. Vietnamci na motorkách převezou všechno. Čtyřčlennou rodinu, televizi, několik obřích balíků, prostě všechno. Většina u toho ještě zvládá psát na mobilu, prostě no stress.

Asia trip: Jedu do Asie!

To jsem se tak jednou před pár měsícema zbláznila a řekla si, že by bylo fajn ochutnat faktický asijský jídlo, tak že teda pojedu někam do Asie. Moc jsem tomu zprvu nevěřila, protože sama bych nejela a lidí, kteří by se chtěli vydat na exotickou dovolenou a mají na to peníze a čas, přece jen zas tolik není. Tak jsem si jen v poklidu svého růžového pokoje sledovala Gordona ve Vietnamu a googlila ceny letenek, kdyby náhodou, a moc šancí tomu nedávala. Pak ale o dobrodrůžu v Asii začal uvažovat i můj kamarád Martin, a když jsme byli na párty na Flédě a po pár drincích začali o našem plánu mluvit, potkali jsme se se spolužačkou z gymplu Janou, která by s přítelem do Asie chtěla taky jet. Ale znáte ty sliby na párty. Člověk sní kebab, vyspí se a ráno je všechno jinak. My jsme se však domluvili na první Asia meeting, na kterém přibyl ještě Longi. Janin spolužák z architektury a jak asi tušíte, Vietnamec! Takže nás rázem bylo pět, začaly se dít věci, plánovat výlety, počítat náklady.

My tasty England V. : London over and over again!

Sotva jsem stihla sníst všechny dobroty z minulého článku, už jsem se nacpávala znova. To je totiž hlavní náplň mého londýnského pobytu, pokud nepočítám válení se v parku. V posledních dnech mě v britské metropoli poctili svou návštěvou hned dva London loveři - kamarádka Verča a foodie kamarád David, se kterými jsem se samozřejmě vydala obdivovat chutě Londýna. S Hladovou Terkou navíc také nezůstáváme pozadu, sníme na co přijdeme, takže fotek jídla je stále dost. A to je důležitý, protože má člověk pořád co dávat na insta a může hashtagovat jako o život. A když ne, vyfotí selfie v parku a jede se dál.

Parky jsou věc, kterou na Anglii miluju skoro nejvíc ze všeho. Jsou všude, dokonce i uprostřed centra si můžete koupit v Sainsbury´s chocolate chip cookies a jít si lehnout do trávy. Bussinesmani v dokonale padnoucích oblecích si skočí koupit streetfood do vedlejší ulice a taky se jdou rozvalit do parku. Protože jsme s holkama věděly, že v Brně ani v Praze si asi meníčko na trávu nikam nedonesem, parkovaly a piknikovaly jsme o sto šest, co nám síly stačily.

My tasty England IV. London again

Kdo poctivě sleduje Instagram a Facebook, tak ví, že už nějaký ten týden jsem zase v Anglii. Tentokrát přímo v Londýně. Pravidelní čtenáři už mají předchozí tři UK články za sebou, nově příchozí a random čtenáři si je mohou přečíst tady, tady a tady. Letos to mám trochu jinak, než vždy předtím, protože už nepracuji pro Student Agency, ale pro Embassy Summer, tedy přímo pro letní školu v Londýně jako Activity Leader. Ve zkratce to znamená to, že s dětmi, nebo spíše teenagery všech národností chodím do všech možných muzeí, snažím se je přimět, aby na indoor sports neseděli v riflích na zemi a psali si na mobilu, ale hráli se mnou volejbal, pokouším se neztratit padesát Tchajwanců v metru, s novýma studentama chodím walking tour po Londýně a tak všelijak. Kromě mě je tu ještě kamarádka Marťa a taky Hladová Terka, se kterou ve volných chvílích utrácíme naše tvrdě vydělané libry a sníme, na co přijdeme. 

Zase v televizi

Tak jsem zase byla v televizi. Já vím, už je to fakt nudný, taková rutina, člověk už je z toho skoro otrávenej, když ho pozvou.

Dělám si srandu! Být pozvaná to televize do živého vysílání je super vždycky, protože je to sranda, protože vstáváte tak brzo, že venku ještě nikdo není, protože můžete přemýšlet nad tím, jak si uvázat zástěru, abyste nevypadali stejně jako minule, vybírat šaty podle názvu tématu, protože tam všude blikají kamery a říká se „Deset!“ což znamená deset vteřin do začátku, protože si dáte high five s moderátorem Ondrou ve vašem vstupu a smějete se tomu, když zapomenete polovinu toho, co jste chtěli říct a vůbec vám to nevadí.

Měla jsem před zkouškou z Klinické psychologie II a učila se něco o účincích jednotlivých drog (protože to je aspoň praktický), když mi opět zavolala Klára z produkce. Že mají téma Modrá krev  (Yes, myslí si, že jsem ze šlechtickýho rodu!)… a že by potřebovali připravit nějaká jídla aristokratického původu. Neměla jsem sice tušení, co by to tak mělo být, cupcake asi ne, ale pozvání do televize se prostě neodmítá. Zvlášť když máte po zkouškách a adrenalin potřebujete doplňovat jinde a jinak 

Pistáciový koláč

Koláč plnej pistácií, mandlí a kardamomu? To chceš! Ale mít ho můžete jen pokud máte fakt super mixér. Nebo pokud máte ne tak úplně super mixér, je vám ale líto ho vyhodit jen tak a chcete ho při něčem rozbít. Aby umřel v boji, nebo tak něco. To vám totiž tenhle koláč hravě splní, protože jak stojí v receptu: Mix well and stop only when you fear the mixer will overheat. Taky, že jsem se pěkně bála. Tenhle koláč jsme původně chtěli prodávat na Street Food Festivalu jakožto sladkou tečku za izraelskou dobrotou. Teda Honza ho chtěl prodávat. Tak jsem ho upekla, byl super, všem děsně chutnal, tak si to zas rozmyslel a nakonec se neprodával. Takže vy všichni, kdo jste přišli, jste museli být spokojení jen s vnitřnostma. Dělám si trošku srandu, ono totiž dost práce bylo i s těma vnitřnostma a vším ostatním a na dělání a prodávání koláče bych potřebovala ještě pár ruk.

Rozhovor: Bar, který neexistuje

Foto: Aja Voráčková

Tak tu zase máme jeden rozhovor, který mi vyšel v Instinktu. Honzu a Andreje, majitele Baru, který neexistuje, jsem měla na mém to interview listu už pěkně dlouho. Pro většinu Brňáků je BKN důvěrně známé místo, i když vzpomínky na večery v něm strávené, jsou často trochu rozostřené. (Alespoň ty moje.) Bar, který neexistuje je zkrátka jiný. Protože toho sympatičtí majitelé pořád nemají dost a zanedlouho v Brně otevřou druhý bar, byla to ideální příležitost si popovídat právě teď. Honza i Andrej Barem skutečně žijí, takže jsme se v rozhovoru dostali k tolika různým detailům, že sestavit pak rozhovor tak, aby z něj nebyla tlustá kniha, byla docela fuška. Ale nakonec se to snad celkem povedlo. Tak enjoy! Za fotky díky Áje.

Veronicus pózuje

Tenhle článek nebude recept na další skvělé cupcakes, ani poutavý rozhovor, dokonce ani  akcí nabitá reportáž. Budou to prostě jenom moje fotky. Jo, slyšíte správně. Protože se mnou občas někdo chce udělat nějaký ten rozhovor, už mi bylo trošku trapné posílat jim svoje rozmazané fotky z webkamery, popřípadě fotky od nás z kuchyně. Vyvrcholilo to tím, když jsem měla dělat rozhovor do Cinnamonu, který je vizuálně tak krásný, že jsem ho fakt svoji webkovou fotkou nechtěla zneuctít. Chtěla jsem fotky, které budou vystihovat mě, můj styl a hlavně Z ghetta blog. Zvolila jsem skvěle sehraný tým fotografky Terezy Pallové a vizážistky Ester Tesaříkové, neboli Zapózuj Si. Chtěla jsem focení se vším všudy, takže profi make-up, vlasy, ateliér, světla, odrazný desky a další srandy. Jela jsem tam s kufrem jako na dvoutýdenní dovolenou s šatama, mašlema do vlasů a všema cupcake-related věcma, co doma mám a konečně jsem je mohla využít. V líčení jsem měla od začátku jasno, chtěla jsem totální retro - výrazné černé linky, pořádné řasy a rudou pusu. Jednak to zkrátka miluju a jednak tak chodím normálně, i když v trošku snesitelnější verzi. Ester podle mě odvedla super práci a ne nadarmo vyhrává kdejakou soutěž pro vizážisty. Vlasy jsem původně chtěla trochu méně vlnité, aby byly delší, ale nakonec si myslím, že celkem sedí ke zbytku a vypadám jak cukrle z ghetta, což byl samozřejmě účel.

Kukuřičná polévka

Ano, je to tak, zrak vás nešálí. A není v tom převlečený cupcake. Ani nic sladkého. Prostě je to fakt recept na polívku! Vychází totiž nová kuchařka šéfkuchaře hotelu Mandarin Oriental, Jiřího Štifta, Dobrého kari není nikdy dost - Neodolatelné recepty asijské kuchyně, pod což bych z fleku podepsala. Zrovna dneska jsem si na jednom pochutnala na oběd, což znamená, že jsem pak byla sytá po dobu šesti hodin. Tohle prostě umí jenom kari! A abyste si nemysleli, umím i docela obstojně vařit. Mám to sice asi naopak, než většina lidí ( i když asi ne, než většina z vás ;) a častěji peču, než vařím, ale občas se poštěstí i to. No a tahle žlutá polívka je tak super, že táta říkal, že by ji mohli klíďo servírovat v Koishi, a to podle mě mluví za všechno. Je navíc strašně easy, není extra náročná na suroviny a hotovo máte za chviličku.

Street Food Fest Holešovice alias Sraz českých foodies

Představte si, že jdete na obří sraz vašeho gymplu. Setkají se tam lidé ze třídy, z ročníku, ale i o několik tříd výš či níž, učitelé, nebo jen ti, které znáte od vidění. Podobně jsem si připadala na Street Food Festivalu v Holešovicích. Kam jsem se podívala, tam byla známá tvář. A když nebyla známá pro vás, vy jste byli známí pro ni. A naopak. Každou chvíli vám někdo dal pusu (jakože na tvář, hromadné orgie se nekonaly), potřásl rukou, představil vám někoho nového. Nebo řekl, že vás zná z blogu, Facebooku, Twitteru, či Instagramu. Ten den se skoro celá česká food komunita sešla na jednom místě a byla z toho jedna velká párty.

Rozhovor: Naše Kaše

Tak tady máme další rozhovor z Instinktu, který vyšel asi před dvěma týdny a  o kterém jsme s editorem pracovně mluvili jako o "veselé kaši". Já sama jsem si Jany a Davida z Naše Kaše všimla už loni na Apetit pikniku, hlavně kvůli jejich sloganu Chutná líp, než vypadá. Lajkla jsem si je na Facebooku, napsala na to interview list a záviděla Pražákům, že si můžou kupovat kaše. Pak jsme pořádala cupcake cup, přemýšlela o sponzorech a uvědomila si, že mě samotnou by výhra kaší dost nadchla. Tak jsem zkusila napsat mail. Asi za minutu mi došla odpověď. David měl pro mě zrovna taky rozepsaný mail, ve kterém mi dával vědět, že se s Janou chystají do Brna a zvou mě na oběd a chtějí mi předat na ochutnávku jejich kaše! Tak jsme u toho sfoukli i ten rozhovor a tady je. Byl to pro mě jeden z nejmilejších rozhovorů vůbec, který pak byla radost psát. Z Davida, Jany i kaší totiž sálá tolik pozitivní energie, že jsem ji měla po našem setkání na rozdávání. A kaše jsou skvělé! Můj favotrit je Kokočokosen a těším se, až ochutnám i nové slané verze.

Jak jsem v Brně pořádala Cupcake Cup

Cupcake Cup. Už, když jsem byla na pražské verzi, kterou pořádá a založila Jana Stehlíková z Foodies Clubu VŠE, tak jsem věděla, že něco podobného bych chtěla uspořádat i v Brně. Pořád jsem se k tomu ale nějak neměla, nepřemýšlela nad tím a řekla si, že někdy to prostě bude. Pak jsem si ale strašně oblíbila jednu kavárnu v Brně – Café Atlas. Je to moje nejoblíbenější místo, kde už jsem utratila milióny, dostala do sebe hektolitry limonád a kofeinu, trávila tam snídaně a obědy a snědla kila hummusu. A tak mě napadlo – vždyť tady by byl super Cupcake Cup! Napsala jsem tedy se smělým dotazem provozní Hedvice, které se celý nápad také celkem zamlouval, a společně jsme se dohodly na velikonoční sobotě, ačkoliv jsme měly trochu strach, že tři týdny na propagaci je málo, že nikdo nedojde a my budeme v Atlasu samy. Tak jsem šla o pár metrů vedle do školní knihovny, udělala na Facebooku událost, dala na ni odkaz na blogovém profilu a šla na oběd do Castellany. Při nudné jízdě v tramvaji jsem se jako správný závislák jen tak ze zvyku mrkla na Facebook. Cože??? Desítky sdílení? Stovky pozvaných lidí? Pomóóc. Musela jsem odkaz na událost smazat všude možně, vyhlásit registrace emailem a uzavřít událost, aby se nezvali další a další lidé, protože kapacita měla být jen 50 účastníků. Chtěla jsem, aby celá akce byla alespoň trochu komorního charakteru a hlavně abychom neumřeli na nadměrnou konzumaci cupcakes. Nakonec tedy bylo v události celkově asi 60 lidí, 24 pekařů v 18 týmech a zbytek ochutnávači. A milión náhradníků v obou kategoriích, kteří se hlásili ještě pár dní před akcí. Náhradníci se ukázali jako dobrá volba, protože postupně samozřejmě někteří lidé z různých důvodů odpadli. 

Rozhovor: Romana - makrónky REPUBLIKA

Po čase pro vás mám zase jeden rozhovor z mého z ghetta pera, který vyšel před pár týdny v Instinktu. Tentokrát je s Romanou Zubalovou, která stojí za makrónkami Republika. Každý z brněnských milovníků dobrého jídla a sladkosti, co chodí třeba nakupovat do Sklizena Josefská, nebo na občas zajde na oběd do Bistra Franz má jasno, o co jde. Skoro každá makronka, kterou v Brně koupíte je od Romany, tedy od Republiky. (Pokud není od Martiňáka.) Romana je navíc strašně fajn, jako ostatně většina mých super respondentů, mám na ty milé lidi zkrátka štěstí! A k tomu všemu mi donesla krabičku makrónek, takže jsem byla na vrcholu blaha. Tady si tedy můžete v původní a nezkrácené verzi přečíst rozhovor, který vyšel asi před třemi týdny v Instinktu. Makrónkám zdar!

Velikonoční cupcakes

Ačkoliv jsou letos Velikonoce až docela pozdě, přece jen už se to mnohými proklínané období červených zadků a opilých koledníků neúprosně blíží. Pro mě, jakožto atesitu, Velikonoce žádný zásadní význam nemají, přesto se ale nikdy neobejdu bez pečení mazance, občas dokonce stále tvořím i vajíčka, ačkoliv předsedkyní klubu Šikulů bych asi zvolena nebyla. Na Velikonoce to ale nemusí být jen mazance, beránky a jidáše, ale třeba... cupcakes! Já vím, je to překvápko. Ale s roztomilými Lindt vajíčky, (ve kterých je doopravdická čokoláda, na rozdíl od mnohých jiných) můžete udělat super cute hnízdečka a to se vyplatí. Nápadů na to , jak je udělat je všude spousta, stačí se Googlu zeptat na easter cupcakes a vyskočí na vás tolik hnízdeček, že budete koukat. Já jsem zvoila takové jednoduché aranžmá, které zvládne fakt každý a ani nejsou zapotřebí příliš pokročilé piping skills.

(Ale ten mazanec udělejte samozřejmě taky!)

Banánové cupcakes s burákovým máslem

Všlijakých cupcakes peču milióny, ale v chuti jsem celkem konzervativní. Už dlouho u mě  nic nepřekonalo hutnou čokoládovou chuť brownies cupcakes v kombinaci se svěžím tvarohovým krémem. Ale tihle banánoví krasavci mají nakročeno velmi dobře. Před nějakou dobu jsem se stala dalším z mnoha milovníků burákového másla, ačkoliv naše první setkání zas tak dobře nedopadlo. Dala jsem mu ale druhou šanci a podobně jako třeba olivy, nebo sushi, mi nakonec začalo chutnat. Nejčastěji si ho dávám právě v kombinaci s banánem, namazané na rozpečeném toastu a je to prostě lahoda. Takže jaký krém zvolím k banánovým cupcakes bylo jasné od začátku. Pekla jsem je poprvé na svou narozeninovou oslavu, kde se vždycky můžu vyřádit s novými druhy a mám pořádnou zpětnou vazbu. A právě tyto cupcakes trochu rozdělily osazenstvo na dva tábory. Pro mě to byl zaručeně hit večera a superlativy se ozývaly z více stran. Nicméně se objevily i názory, že to chutná jako starý chleba s hnusným krémem, ale odpůrce peanutt butter holt asi v tomhle případě na svoji stranu nezískáte. Pokud ale máte rádi banány, banánové buchty a burákové máslo, budete si připadat jako v cupcakovém nebi.

Na těsto jsem se inspirovala v receptu na banana bread, který na cupcakes využila i Elen na pražském cupcake cupu a dala ho ostatním k dispozici. (Díky!).Protože mě tyhle cupcakes tehdy nadchly asi ze všech nejvíce, tak jsem nemusela dál pátrat po vhodném banánovém recepisu.

BANÁNOVÉ CUPCAKES S  BURÁKOVÝM MÁSLEM

(12 porcí/180 stupňů/20 minut)

Těsto:

75 g másla

150 g třtinového cukru

2 menší vejce

2 zralé banány

185 g hladké mouky

60 ml mléka

1 lžička jedlé sody

1 lžička vanilkového extraktu

Krém:

250 g tvarohu
125 g Philadephie
4 lžíce cukru moučka
170 g burákového másla

Postup:

Troubu předehřejeme na 180 stupňů s roštem uprostřed. Změklé máslo vyšleháme do pěny (cca 3 minuty na vysoké otáčky), přidáme cukr a opět šleháme další 2-3 minuty do světlé pěny. Mezitím budeme muset stěrkou párkrát setřít z okrajů přilepené máslo, abychom měli celou směs pěkně kompaktní. Po jednom přidáme vejce, vanilkový extrakt a rozmačkané banány. Musí být opravdu zralé, klidně i s hnědou slupkou. Odvážíme si mouku a smícháme ji s jedlou sodou. Odměříme mléko a do těsta na nízké otáčky postupně přidáme polovinu mouky, mléko a další polovinu mouky. Šleháme jen, než se vše dobře smísí dohromady. Nachystáme si 12 košíčků a rovnoměrně do nich rozdělíme těsto. Pečeme cca 20 minut, ale bedlivě cupcakes sledujeme. Jakmile vidíme, že se dostatečně zvedly a těsto na povrchu vypadá pevně, zkusíme zapíchnout špejli. Pokud vyjde čistá máme hotovo.

Krém: 

Krém vytvoříme prostým prošleháním veškerých ingrediencí, cukr přidáváme až na konec, ochutnáváme a dosladíme dle potřeby. Tento recept není nijak striktní, můžete klidně použít na celý krém jen philadelphii, nebo jen tvaroh, popřípadě mascarpone, podle toho, co máte nejradši. S množstvím cukru a burákového másla si můžete také vyhrát, takhle to zkrátka chutná mně, ale vy můžete mít jiné preference :)

Cupcakes zdobíme až vychladlé. Já osobně mám nejradši crunchy tipy burákových másel, takže jsme ho dala i do krému. Musíte ale potom dávat pozor, kterou zdobící špičku zvolíte, aby vám kousky ořechů neucpávali zdobičku. Volte tedy ty, které mají větší průměr a jsou jednodušší, bez různých ozdobných vroubků. Nakonec můžeme posypat třeba nasekanými ořechy, nebo nechat jen tak.

Tyhle cupcakes jsou zkrátka můj nový hit a navíc je to skvělý způsob, jak zužitkovat banány, které byste nakonec museli vyhodit. Pokud vás neláká burákové máslo, tak udělejte jakýkoliv jiný krém. Skvěle budou fungovat s čokoládovými krémy všeho druhu.

Zajímá vás něco o cupcakes, surovinách, nebo pekařském náčiní. Klidně se zeptejte, ale napřed zkuste kouknout sem.

Sandwich match

Máme v Brně takovou skupinku bláznů. Říkáme si teda foodies, ale blázni sedí o něco víc, protože kdo jiný by byl ochoten připravovat maso týden před podáváním, nebo se dobrovolně přecpat sendviči k prasknutí. S touhle šílenou skupinou, se kterou nás navzájem spojuje láska k dobrému jídlu a jeho přípravě, občas pořádáme foodies večírky, party a všelijaké akce. Je nás dost, tak se všichni ani osobně neznáme, a pak se představujeme našimi twitterovými a instagramovými přezdívkami. Já to mám dobré, protože mně stačí říct jen I am Veronicus a ani nemusím nic dodávat. (Kecám, obvykle se představuju jenom jako Veronika. Nebo Veronika Z ghetta, aby bylo jasno). No a poslední akce byla natolik super, že si zaslouží i samostatný článek na blogu, protože jenom na hashtagy je jí škoda - sandwichmatch!

Jak jsem byla v telce

To jsem tak seděla se svým kamarádem Soitou na burgru v East Village, on odešel na záchod, tak jsem si jako správný závislák moderní doby začala kontrolovat maily. Málem jsem se zadusila citronádou, když jsem viděla předmět zprávy: Pozvání do Dobrého rána ČT.
"No do háje, hele co mi přišlo?"
"Hustýýýý"
"Tam nejdu!"
A tak jsem Kláře z produkce odepsala, že samozřejmě ráda přijdu. Takový je začátek pohádky o tom, jak Veronika Z ghetta rozdávala rozumy o cupcakes a vanilkovém extraktu v přímém přenosu.

Spousta cupcakes a jedny narozeniny

Stejně jako loni, i letos krátce po blogových narozkách, následuje i můj narozeninový den. Mám hrozně ráda oslavy, párty a svoje super kamarády na jednom místě. Miluju, když vidím, jak se všichni dobře baví a zůstávají až do ranních hodin. Taky mám ráda cupcakes a dresscody. A proto se vždycky tolik těším na plánování mé narozeninové oslavy. Baví mě dohadovat akční drinky a udělat si plán na celodenní pečení cupcakes a zkoušení nových těst a krémů, které bude jíst někdo jiný než já. Tenhle článek tedy berte jako takový úvod do toho, jaké recepty vás v brzké době čekají, jako návod na to, jak péct ve větším množství, pokud na to nejste zvyklí a nakonec jako tipy na dárky pro vaše kamarád(k)y, co jsou stejní blázni jako já. A možná jako vy. Ano, hodně dárků se týkalo cupcakes, pečení a blogu.

The Daring Bakers Challenge 2014 February - Beautiful bread

 Nemyslete si, že na ty výzvy úplně kašlu, akorát se mi o tom nějak přestalo chtít psát, protože mám v rukávě spoustu dalších témat a o aktuální výzvě si vždycky někde přečíst můžete. Tentokrát jsem se ale hecla a podělím se s vámi o můj "beautiful bread". Moc beautiful teda není, docela jsem se s tím patlala, ale na druhou stranu jsem měla radost, že to není nic časově náročného a sfoukla jsem to hned začátkem měsíce. 


Our February host was Sawsan from Chef in Disguise and our task was to make at least one beautiful bread with any filling - sweet or savory. Sawsan was inspired by Valentina Zurkan's creations. I only have some troubles to use term bread for this goody, I think, it's a cake.

Druhé narozeniny

Je to tady, Z ghetta blog se z kojence přesunul do batolecího období a slaví druhé narozeniny! Když si dobu existence blogu přepočítám na dny, zdá se to jako mega dlouhá doba. Na druhou stranu mám pocit, že blog píšu vlastně odjakživa.Loňské, tedy první narozeniny, jsem s vámi slavila spíše v komorním duchu, zato teď si připadám jako docela solidní exhibicionista. K dnešnímu dni je vás 1657 na Facebooku, 344 z vás mě sleduje přes Blogger, 165 na Bloglovinu a 610 na Instagramu. Připadám si krutě.

Za minulý rok zde přibylo 25 receptových článků a 36 textů z kategorie ostatní, což vypadá, že víc kecám, než peču a asi to tak i bude. Nejčtenějším článkem se k mému překvapení staly krémy na cupcakes, které jsem jednou sepsala jen proto, že jsem měla pocit, že už jsem dlouho nic nepřidala a někdo kvůli tomu třeba pláče v koutě. Nejkomentovanějším článkem stále zůstává 50 odstínů trapnosti, což už asi nikdy nic nepřekoná, sex prostě táhne i na foodblozích. Zvlášť když jsem takový vtipálek, že ano.

Rozhovor: David Kukla - zakladatel Sklizeno

Opět je tu další z mých rozhovorů, které vyšly v Instinktu, tentokrát s Davidem Kuklou, který stojí za
oblíbenými farmářskými obchody Sklizeno. Díky všem, kteří mi na Facebooku dávali tipy na otázky, které je zajímaly, některé jsem skutečně použila. Tady tedy máte původní, nezkrácenou verzi se vším všudy!

Když se vám něco nelíbí, změňte to. Takové by mohlo být motto Davida Kukly, zakladatele farmářských obchodů Sklizeno. Z původně malého obchůdku v Brně, který znalo jen pár lidí z okolí, se za méně než dva roky stala vyhledávaná značka. Dnes už má Sklizeno čtyři kmenové a šest franšízových prodejen v Brně, Praze a Olomouci.

My tasty England III: London

O tom, jak miluji Anglii a co tam tak často dělám, jste se už dozvěděli tady a tady. Tentokrát jsem si tam ale zajela jen tak, protože se mi povedlo brzo udělat všechny zkoušky a nebudu přece sedět doma, že jo. Protože se moje kamarádka Míša přestěhovala do Londýna, tak jsem měla o ubytování postaráno, čímž mi odpadl zásadní výdaj a o to víc jsem mohla jíst. Jela jsem tam totiž hlavně jíst. Nebyla jsem u Big Benu, ani u London Eye, ani jsem nešla fotit lvy na Traflagar square. Zato jsem byla třikrát v Japan centre, prošla jsem Soho křížem krážem a viděla Bídníky v Queens theatre. Ne, že bych byla úplně sight-seeing ignorant, ale protože jsem v Londýně byla snad podesáté a v létě tam strávím celý měsíc, tak už jsem se bez toho celkem obešla.

Levandulová panna cotta s čokoládovou pěnou

Řekněte mi někdo, proč jsem nemohla tehdy na focení do FOODu donést tuhle panna cottu? Podle mě je sexy jak blázen a zamilovaná určitě taky, takže valentýnskej dezert jak vyšitej. No, ale ona by se možná taky rozplácla, tak co. Každopádně jsem na tyhle krasavice dost hrdá, vypadají podle mě skvěle, chutnají velmi netradičně, ale výborně a spojení lehkého smetanového krému a nadýchané čokoládové pěny je prostě top. A beztak je to i afrodiziakální! Nevýhodou je, že kvůli čokoládové pěně panna cotty nejdou vyklopit, pokud je ale uděláte do sklenek od šampaňského jako já, tak vypadají krásně i tak. Vlastně budou vypadat krásně v jakémkoliv obalu, no ne?

#instafood #foodporn #ilovefood

Instagram hýbe světem a ať už jste hipsteři, nebo ne, tak vlastnictví chytrého telefonu vás předurčuje k používání Instagramu a hashtagování jako o život. Několik pravd na začátek o mých zvyklostech jakožto uživatele Instagramu:

1) Nikdy bych doopravdy nepoužila hashtag foodporn. Přijde mi to nechutný.

2) Jednou jsem neznámému svalovci, který v každém svém příspěvku použije jedno z hesel #malemodel #gymselfie #workhard, do komentáře napsala #willyoumarryme. Odpověděl lol.

3) Abych měla klidný spánek, je potřeba olajkovat instafotky.

4) Ve skutečnosti nesnáším focení jídel v restauraci. Připadám si trapně. Ale většinou musím kvůli recenzím, nebo chci, abych dala mým milým followerům vědět o něčem super, a to většinou převáží. I am too weak.

Makrónková story: Macarons s burákovým máslem

Makrónky. Každý správný foodblogger, foodie, aspirující cukrář, nadšený pekař a všichni jim příbuzní musí umět upéct makrónky. Nebo je umět chtějí. Nebo se o ně aspoň pokouší. Jednou, dvakrát, pětadevadesátkrát…Už ani nevím, kde jsem makrónku ochutnala poprvé, každopádně bezpečně vím, že mě nijak zvlášť neuchvátila. Mám to s nimi ale podobně jako s písničkami v rádiu. Když něco hrají poprvé, skoro si to ani nezapamatuju, nebo mi to dokonce přijde hrozný. Pak to ale slyším znovu a znovu a nakonec si to prozpěvuju ve sprše. Podobně je to makrónkami, ne že bych je jedla ve sprše, ale ochutnala jsem je pak ještě několikrát (protože jsou barevné a trendy a všude je mají, no vyhněte se tomu!), až mi začaly chutnat a někdy si je i za těch nekřesťanských 25 korun koupím. Nikdy ale nebyly úplně na vrcholu mého bakelistu, tam byl samozřejmě croquembouche, ale potom, co jsem ho pokořila, jsem potřebovala nějakou další výzvu. A co má pověst náročnější dobroty než právě makrónky?

Veronika ve FOODU!

Ano, už jste to nejspíš slyšeli a viděli stokrát a asi si říkáte, že jsem trochu otravná, ale pořád existuje šance, že někdo nemá Facebook nebo Instagram, takže je potřeba to hodit i sem. No a taky proto, že na Facebooku to někde zapadne a co pak budu ukazovat vnoučatům, že ano. Takže se můžete kochat mou slávou v únorovém FOODu i zde, společně s recptem na panna cottu. Teda pardon, panna cottu plnou touhy! O tom, že to byla ve skutečnosti panna cotta plná hrůzy si můžete přečíst zde. Díky všem, že sem chodíte, že mě čtete, že podle mě pečete, protože jenom kvůli tomu chce někdo fotit mě a moji roztřepanou panna cottu do časáku!

Rozhovor: Yuhi Che z Ebisu

Nově otevřený japonský podnik Ebisu je teď v Brně velký hit. Otevřela si ho mladá Japonka, původem vlastně Korejka Yuhi, a během pár dnů se ve food kruzích jméno Ebisu skloňovalo častěji než fine dining. A to i přesto, že neměla jediný transparent a najít Ebisu, i když jste měli adresu, byl úkol hodný zkušeného majitele kompasu. Včera v Mladé frontě, v tištěném vydání i v onlinu, vyšel s Yuhi rozhovor a mně začaly chodit dotazy, jestli Ebisu znám a jestli už jsem tam byla. Tak určitě -ne jednou a o dost dřív! Dost mě těší, že můj rozhovor s Yuhi vyšel v Instinktu už před dvěma měsíci a kolegové z MF Dnes si Ebisu všimli až teď, jsem prostě asi trend setter, nedá se nic dělat. Takže tady ho máte!

České buchty

Abyste si nemysleli, že už budu psát jenom rozhovory a články o tom, jak se mi ve food světě daří, tak hnedka přidávám jeden super recept, než mě úplně zatratíte! Nebyla jsem si moc jistá, jak ho nazvat, samotné "buchty" mi znělo až moc stroze, "Honzovy buchty" se možná neříká všude a "Tvarohové buchty" to taky nemusí být, protože si je každý může naplnit čím chce. Já jsem ale velký milovník tvarohu a když jsem pekla tyhle krasavice, tak jsem navíc použila tvaroh z farmy a to je jiná liga než vanička z Tesca, takže vám dávám k dispozici i recept na tvarohovou náplň.