Asia trip: 6 týdnů na cestách - rady od nezkušené trubky

Už pár týdnů zpět jsem slibovala, že napíšu nějaké to resumé mé asijské cesty a vy jste právě teď svědky toho, jak se sliby mění v činy! Tak tedy trocha dramatu na úvod a můžeme jít na to. Proč, kdy a jak jsem se rozhodla, že pro jednou opustím prázdniny trávené v hotelových resortech s all inclusive a vyměním je za studenou vodu ve sprše a nothing inclusive, jste se mohli dočíst tady, tenhle článek bych proto koncipovala spíše jako tipy a triky pro nezkušené cestovatele a zajímavosti, co se nikam nevešly. Předesílám, že tohle nemá suplovat žádnou hedvábnou stezku ani lonely planet, (které se ale určitě vyplatí pročíst!), jsou to jen a pouze zkušenosti cupcake princess v divočině.

Jak se sbalit?

Záležitost, kterou jsem řešila skutečně velmi intenzivně, protože nejsem zrovna mistrem v balení věcí na cesty. Mám nacvičených několik různých triků, jak se dostat do letadla bez placení poplatku za příliš těžké zavazadlo (prvním z nich je dobře zvolit pohlaví pracovníka na přepážce) a řeším, zda si na týden vzít pět nebo šest párů bot. Nějakým zázrakem se mi ale povedlo nakonec sbalit krosnu pod 10 kilo. Na 6 týdnů. Jak tedy na to?

Zavazadla: 

Tak asi vás napadlo, že jet s kufrem na kolečkách není nejlepší nápad, ale i takové cestovatele jsme potkali. Takže samozřejmě volba padá na krosnu. Myslím, že je lepší vzít spíš větší, než menší, protože nikdy nevíte, jestli si nebudete chtít odnést obří sochu Buddhy, takže je třeba být připraven na všechno. Ne, vážně. Je lepší nést poloprázdnou velkou krosnu, než narvanou malou. Mně se vyplatilo mít ještě jeden menší batůžek, na různé výlety, do autobusu, atd., a jednu příruční hnusotašku. Takovou tu turistickou malou taštičku se spoustou kapsiček, kam si dáte doklady, mobil, peníze a další nutnosti. Prakticky to pak probíhalo tak, že jakmile jsme někam přijeli, napřed jsme se ubytovali a velké zavazadlo nechali tam. Pokud jsme se mohli ubytovat až odpoledne, nebyl problém tam krosny nechat v úschově. To stejné platilo, když jsme odcházeli. Check-out byl ráno, my odjížděli až večer, tak jsme krosny nechali někde v hotelu.

Kosmetika:

Kosmetiku je potřeba omezit na minimum, protože je těžká a neskladná, takže jsem měla jedno tuhé mýdlo Sebamed, kterým jsem mohla umývat i obličej, kartáček a pastu na zuby, vatové tampónky, pleťovou vodu, šampón, opalovací krém a antiperspirant. Na poslední chvíli jsem si pak řekla, že jet bez rtěnky a řasenky fakt nemůžu, tak jsem přibalila aspoň to. (Dobře, rtěnky byly dvě.) Pokud vám to připadá jako moc, tak vězte, že je to jen nepatrný vzorek toho, co běžně používám. Nutností, která patří taky trochu do této kategorie, je antibakteriální gel na ruce. Hygienické podmínky v Asii v místech, kam se alespoň občas dostanete na jídlo, nejsou úplně EU approved, takže pro naši  rozmazlenou mikroflóru by to mohl být docela šok. Pak ještě doporučuju vlhčené ubrousky, nikdy nevíte, kdy se můžou hodit a když jedete celou noc v autobuse a nemůžete se umýt, jste rádi alespoň za ně.

Lékárnička: 

Bez léků se samozřejmě jezdit nevyplatí.Krom toho, že musíte investovat do očkování ještě před odletem, je taky vhodné vzít si něco s sebou. Léky na zažívání všeho druhu, třídenní antibiotika, dezinfekci, obvaz, náplasti, bepanthen, nebo něco jiného na spáleniny a opruzeniny a taky nepodcenit léky na nachlazení, kašel a bolest v krku. Já jsem se na to vykašlala, s tím, že jedu do tepla, ale vzhledem k všudypřítomné klimatizaci jsem pak trpěla. V každém větším městě je samozřejmě lékárna a něco se dá dokoupit, ale když jedete na low cost cestu, řešíte každou korunu, dong, či bhát navíc.

Oblečení:

Taky dost podstatná část. Myslela jsem si, že toho mám strašně málo, ale opak byl pravdou. Postupně jsem zjistila, že mi vyhovuje jen pár kousků, které nosím pořád dokola a zbytek skoro nevytahuju z krosny a jen mi zavazí. Mým mottem jest: Nebojte se šatů! Šaty jsou dobře skladné, je to jeden kus, ale zároveň celé oblečení, vypadáte stylish (v rámci možností) a je to pohodlné. Šaty jsem měla čtvery a klidně bych jich využila ještě víc. Je fajn mít taky jedny dlouhé kalhoty s z lehkého materiálu, když chodíte do nějakých chrámů a taky na přejezdy v překlimatizovaných busech. Nutností je velký multifunkční šátek, který jde použít na hodně způsobů a lehká nepromokavá bunda. Spodního prádla stačí tak na týden, protože všude je možnost si nechat vyprat, což ostatně platí pro veškeré oblečení. Kilo prádla většinou stojí kolem 20-30 korun a bývá to do druhého dne. Na noční přejezdy, nebo náhlé ochlazení se vyplatí taky alespoň dva páry ponožek. Vážně tedy radím to moc nepřehánět a vzít si toho jen pár. Co se týče bot, tak ty jsem s sebou měla všehovšudy jedny a to tyto. Než jsem odjela, tak jsem to hrozně řešila a vydala se na nákup do outdoorového obchodu s tím, že si budu muset koupit klasické trekové sandály, alias hnusoboty. Vím že na tom asi tolik nesejde, ale plánovala jsem hodně nosit šaty, tak jsem si nechtěla připadat jako úplný pitomec. Tyhle boty mě přišly jako fajn kompromis, mají trekovou podrážku, uzavřenou špičku, jsou waterproof, drží dobře celou nohu a nevypadají úplně tragicky. A dobře jsem udělala, nemohla jsem si je vynachválit. Dají se v tom zvládnout jak kratší treky, tak brodění nějakých menších říček, tak chození po městě. Nakonec jsem si dokoupila na pláž akorát žabky asi za dvacet korun a zbytek zvládly moje skvělé keeny!

Technika: 

Věci, které jsou těžké a neskladné, ale většinou nutné, či vhodné. Budete koukat, kolik toho je. Já jsem s sebou měla netbook, protože jsem psala články a dlouhé maily a na mobilu by to byl opruz, pro běžné surfování ale mobil, nebo tablet postačí. Foťák je samozřejmě při takové cestě nutností, dále se mi dost osvědčila čtečka - je to v tomto případě, kdy každé kilo na vašich zádech hraje roli, lepší, než tahat hromadu knih, můžete si do ní navíc stáhnout i průvodce. Na dlouhé přejezdy v buse se čtečka plná knih opravdu vyplatí a oceníte ji. Ipod, nebo jiný přehrávač, je pak stejný případ a využívala jsem ho prakticky denně. (Mám ten nejmrňavější Ipod a ani jednou jsem nenabíjela!). Na cesty se hodí taky externí nabíječka na mobil, která vás někdy v případech nouze může zachránit. Je fajn mít s sebou i flashku, na které můžete mít kdeco a zejména pak zálohované scany dokladů, letenek a dalších dokumentů v případě, že vám všechno ukradnou. Když si teď ke všemu připočtete baterky/nabíječky a připojovací kabely, je toho fakt dost. Kabely se hodí dát všechny do jedné taštičky, nebo sáčku, protože pak vám zapadnou někde v krosně a budete nadávat. Pokud vás jede víc, tak je fajn se domluvit, kdo co vezme a pěkně si to rozdělit.

Konektivita:

 Tohle pro mě bylo obrovským překvapením, ale všude jsou wifi! Zejména ve Vietnamu bylo možné se připojit opravdu všude. Seděli jsme ve venkovním podniku na plastových židličkách, odpadky na zemi všude kolem, ale u vchodu byl velký nápis wifi. Jsou navíc často i bez hesla. To stejné platí i pro wifi na hotelech, má je i ten nejlevnější hostel. V Kambodži to bylo o něco horší, ale pořád o dost lepší, než jsem čekala a v Thajsku to už taková divočina není, takže tam se není čemu divit. Pokud ale chcete být online neustále a jste lehce závislí, jako třeba já, je možné si koupit i místní simkartu s datovým tarifem. Za měsíční simku jsem platila asi 170 korun a měla tam dostatek dat na používání základních aplikací a ještě jsem měla volání a smsky do mé sítě zdarma, což bylo fajn na spojování se s Longim. Hodí se to také u větší skupiny cestovatelů, kde nejste pořád společně a potřebujete se rychle spojit. Co se týče zásuvek, tak v žádné ze třech zemí, které jsme projeli, nebyl potřeba adaptér.

Potřebné dokumenty a očkování:

To vše jsem popsala v úplně prvním článku.

Finance:

 Když jsem přijela do Vietnamu, připadala jsem si celkem jako richbitch, ale to je jedno kafe sem, druhý embryo tam a nekonec jsem po dvou týdnech zjsitila, že jsem utratila asi polovinu mého zamýšleného rozpočtu. Ten měl být do 30 tisíc se vším všudy, samozřejmě vyjma letenky, očkování, atd., zkrátka na náklady na cestách. V polovině pobytu mi hráblo a řekla jsem si, že ten rozpočet prostě dodržím, ať to stojí co to stojí a že jako budu kromě snídaně už jíst jenom jednou za den. No, měla jsem trošku hlad. Nakonec to bylo kolem 35 tisíc, takže pořád ještě docela v mezích směrodatných odchylek a tak. Nicméně, je nutné počítat s tím, že utratíte víc, než si na začátku určíte, protože ono ani v té Asii zas tak levno není.

Finance podruhé:

Měnou, která se vyplatila ve všech zemích, byl americký dolar. Všude ho bez problému směníte a v Kambodži s ním můžete i běžně platit namísto jejich oficiální měny. Dokonce i ceny jsou udávány spíše v dolarech, než rielech. Dolary navíc potřebujete na placení víz ve Vietnamu a v Kambodži. Jinak ale samozřejmě není doporučené mít u sebe příliš velký obnos peněz, ale bankomaty jsou naštěstí už všude poměrně běžné. Problém ale je, kolik vám dají. Ve Vietnamu většina ATMs dávala maximálně 2600 korun, pokud chcete víc, je potřeba najít bankomaty evropských bank, jako je citibank a HSBC, ty vám dají až 5600. Víc, než kolem 8 tisíc ale za jeden den ve Vietnamu vybrat nelze. V Kambodži vám pak bankomaty vydají pouze dolary. Kartou je možné platit třeba v hotelech a nebo ve velkých obchodních domech.

Ubytování: 

Většinu ubytování jsme dopředu zajištěného neměli. Ve Vietnamu se o to staral Longi, takže jsme to měli lážo plážo. V Thajsku a Kambodži jsme si vždycky zařídili hotel až z toho města, ve kterém jsme byli předtím, nejčastěji jsme projeli recenze na Trip Advisoru. Není problém něco sehnat ani na místě, jen je to méně pohodlné. I na těch nejhnusnějších hotelech je wifi, na většině jsou i ručníky a hlavně všude jsou žabky, což mě poměrně fascinovalo. Teď spíš záleží na tom, jak moc se štítíte všeho možného, ale v low budget Asii je holt potřeba trochu snížit nároky. Spacáky většina z nás neměla, postele s peřinama jsou všude, takže pokud nechcete spát venku, nejsou potřeba. Klimatizace není úplnou samozřejmostí, často jsou dva typy pokojů: aircon a fan, takže pokud hodně šetříte, zvládnete to i s větrákem. Ale je to opruz. A hlavní věc - na většině míst mi půjčili i fén!

Doprava:

Na velké vzdálenosti se podle mě vyplatí přepravovat letadlem, protože ušetříte dost času a fyzických sil. Dvakrát jsme jeli nočním autobusem a pokaždé jsem z toho byla rozlámaná ještě následující den. Záleží to ale hodně na jednotlivých lidech, třeba Jana s Tomášem to zvládali bez problémů. Já jsem ale většinu noci  v autobuse téměř nespala, protože nadskakování, které mě otáčelo o 180 stupňů vzduchem (nekecám) není moje obvyklá aktivita při spánku. Z pravidelných otřesů na silnici se taky zbláznil můj močový měchýř a musela jsem pořád chodit na záchod. Noční busy navíc bývaly extémně klimatizované, což mě taky úplně netěšilo. Takže přesto, že jsem byla v maximálním šetřícím módu, příště bych všechny dlouhé trasy radši letěla. Je sice fakt, že jízdou přes noc člověk ušetří nejen za cestu jako takovou, ale taky za jednu noc v hotelu. Je to tedy otázka volby. Jako možnost se nabízí ještě noční vlak, kde jsem se bez problému vyspala, ale ceny jsou obvykle tak vysoké, že už je jedno, jestli letíte letadlem.

U menších vzdáleností se vyplatí jezdit taxíkem, pokud jste čtyři, Ve dvojicích vyjde levněji místní MHD, což je ale trochu opruz. V taxících se nikde nesmlouvalo, všude byl taxametr, jen v Bangkoku v noci ho taxikáři vypínají a snaží se vám vnutit cestu za příšerné částky, je tedy třeba se hádat do zemdlení. Motorky místo taxíků bych spíš nedoporučovala, jsou obvykle dražší a méně pohodlné než auta, naopak motorky jako vlastní způsob dopravy jsou super. Na kratší výlety po okolí, když toho chcete stihnout hodně, jsou ta nejlepší varianta. Pouze v Kambodži to není pro turisty možné, jinak není problém.

K dopravě patří i to, že je vhodné mít s sebou někoho, kdo umí používat mapy, navigace a má dobrý smysl pro orientaci. My jsme měli naštěstí Tomáše. Je dobré si předem stáhnout offline mapy a navigace do mobilu, dost to pak usnadní bloudění po městech.

Angličtina: 

Ve Vietnamu jsme to díky Longimu moc neřešili, ale obecně to žádná sláva nebyla. Anglicky mluvili hlavně lidé v cestovních kancelářích, průvodci a obvykle i recepční, přesto, že ne vždy. Překvapení nás čekalo v Kambodži, kde na tom byli anglicky velmi dobře a s trochou trpělivosti nebyl problém se domluvit nikde. V hodně turistických místech pak mluvil anglicky skoro každý. Naopak v Thajsku, kde jsme čekali nejvíc tourist-friendly atmosféru a angličtinu na každém rohu /tedy aspoň v Bangkoku/, jsme měli problém se s taxikáři domluvit na ceně. V případech opravdu nulové angličtiny se mi vyplatilo se mi používat google tranaslator a komunikovat přes něj.

A to je asi tak všechno. Znovu opakuji, že to není článek vhodný pro zkušené cestovatele, ale pro trubky, jako jsem já. Když takto někam jedete poprvé, je třeba se opravdu psychicky připravit na snížený komfort. Pokud nejste moc velcí experimentátoři v jídle, tak asi budete trochu trpět. Do jisté míry se stravovat evropsky dá, ale je to drahé a většinou to není moc dobré. Nicméně občas je to nutnost, protože se jinak začnete postupně měnit v rýži.

Kdyby vás něco napadlo, zajímalo, nebo jste chtěli něco dodat,  směle do toho!

Všechny moje asijské články najdete pod štítkem Asie, koukněte taky na blog mých spolucestovatelů Jany a Tomáše s krásnými fotkami a nakonec i na blog mých kamarádu Antona a Kataríny, kteří sami podnikli podobnou cestu a mají podrobné články o jednotlivých městech i s konkrétními tipy na ubytování.

A teď už budem zase cupcakovat!