Asia trip: Vzhůru na jih!

Na začátek mám pro vás příjemnou zpravu, ačkoliv ne tolik příijemnou jako pro mě, a to jest, že už mi není špatně! A zřejmě jsem i přišla na příčinu. Nebyly to ani vepřový uši, ani slepičí pařáty, ani kachní embryo, ale kafe! Jsem na kávu poměrně hákliva i doma, a když není úplně supr trupr, tak mi z ní není moc dobře. A vietnamská káva se praží úplně dočerna a navíc se v létě pije v ice coffee podobě, což znamená se sladkým kondenzovaným mlékem a spoustou ledu. Potom, co jsem si přesatala tuhle dobrotu dávat, je mi podstaně lépe, takže svět je zase v pořádku! (I když mě to teda mrzí, protože je to jako ledová čokoláda!) No a taky jsem se asi konečně trošku adaptovala na zdejší podmínky. Naposledy jsem se s vámi loučila z krásného Hoianu a chystala se na jih do Da Latu, města věčného jara, což znamená, že je tam pěkná kosa, takže ten název moc nevychytali. Luxus leteckého přesunu jsme si užili již z Hanoje do Hue, takže tentokrát jsme zvolili levnější vairantu nočního autobusu za 400 korun.

Sleeping busy vypadají docela hezky, mají polohovatelné sedačky, polštáře a deku, všichni se musí u vstupu vyzout, aby se tam nenosila žádná špína a jsou na první pohled prostě docela fajn. A dokonce by se v nich i docela fajn spalo, ale na německé dálnici, nikoliv na vietnamských silnicích. Bohužel na nás zbyly ty nejhorší místa ever, tedy vzadu a nahoře, kde sedadlo nešlo ani úplně posadit, ani sklopit a kdyby si chtěl průměrně vysoký človek sednout, musel by prorazit hlavou díru do stropu a koukat ven. Já jsem podprůměrně vysoký člověk a byla jsem na tom dost podobně. Házelo to s námi takovým způsobem, že jsem několikrát skončila téměř na vedle ležícím Španělovi jménem Pablo a párkrát mě nadskakování autobusu ostočilo o 180 stupňů na druhý bok. No kidding. V takovém případě je vám polštářek a deka trošku na nic, protože se spíš soustředíte, abyste nevypadli dolů do uličky a neskopli cestou páld dalších spolucestujících. Když člověk k ránu upadl alespoň na chvíli do alfa vln, pustili řidiči vietnamské procítěné pístě ve volume mode: party, přičemž se celým autobusem začalo ozývat sborové "What the fuck?" Pokud vás nevzbudilo ani to, zastavil řidič u krajnice a začal s každým individuálně cloumat a cpát mu vlhčený ubrousek god knows why.

Měli jsme lístek do Da Latu, ale z nějakého důvodu nás všechny vysadili již v městě Nha Trang. Mezitím, co nás poslali na jinou ulici, ať čekáme na další autobus jsme zjistili, že máme jít zase zpět a čeká nás dalších několik hodin strávených na vietnamských silnicích. Na náladě nám nepřidalo ani to, že je všude ještě zavřeno a nemáme co snídat. Do Dalatu jsme ale nakonec dorazili, našli hotel a hned se na půjčených skútrech vydali na jeden z vodopádů, Elephant waterfall. Bylo to celkem žůžo dobrodrůžo a cestou jsme narazili na cibetkovou kávovou plantáž. I když, kdoví jak to s těma cibetkama je.

 Vodopád byl poměrně masivní a čím víc jsme se blížili, tím míň jsme se slyšeli a tím víc jsme byli mokři. Longi s Tomášem se dokonce vydali až přímo pod něj a vrátili se soaking wet. Ale zase si vyfotili selfie, kterou já teď nemám a samozřejmě jim to dost závidím. Nicméně jsem své zdraví vyměnila z lajky na insta a na Facebooku a řekla si, že jet nachlazená půl hodiny na motorce úplně promočená není nejlepší nápad.

Zpátky v Da Latu jsme se nutně potřebovali něčím zahřát a dali si náš první hot pot. Postaví před vás plotýnku s obřím hrncem s vývarem, přinesou vám k tomu maso, bylinky, zeleninu, houby a zkrátka všechno, co si řeknete. Každý si pak do vroucího vývaru hodí maso, nechá si ho uvařit, přidá do vlastní mističky bylinky a nudle a takhle to jde pořád dokola, než v hrnci nezbude nic. Je to super sharovací jídlo a přesně to, co jsme potřebovali po hodině strávené na motorce, takže naše nadšení neznalo mezí.

Další den jsme se vydali na menší vodopád Datanla, ke kterému vede i bobová dráha, na kterou jsem samozřejmě šla, ačkoliv jako jediná, takže jsem své nadšení z jízdy neměla moc s kým sdílet a na level olympijského bobu se bylo trošku náročné dostat, vzhledem asi k sedmdesátiletému pánovi přede mnou, který to pojal jako vyhlídkovou jízdu.
Hlavní dobrodrůžo ale následovalo a ž pozdějí. Rozhodli jsme se jít na lanovku, která spojuje dva vrcholy v okolí Dalatu. Kochali jsme se přírodou, lebedili si v lanovce a samzřejmě jsem to chtěli všechno zvěčnit na hromadné selfie. Longi má selfie sticker, což je tyčka, do které zapíchnete mobil, a máte jistotu, že se na fotku vlezete všichni. Protože jsme chtěli, aby to bylo fakt hodně cool, řekli jsme si, že to vyfotíme pěkně zvenku z okýnka. Asi už víte, co nastalo. Longiho iPhone se pomalu snášel z lanovky dolů mezi stromy a my jeli dál a dál. Nastala tedy mise "hledáme iPhone", kvůli které jsme začali měnit program celého dne včetně odjezdu do Saigonu.Tomáš se rozhodl, že se prostě vydá bahnem mezi stromy a telefon najde. Byla jsem téměř přesvědčená o tom, že to je nemožné, ale... ani ne za hodinu se Tomáš uřícený vrací s neporušeným iPhonem v ruce! Longi svůj poklad přijímá se slovy, že je blbý, že to nestihl zmáčknout ještě v průběhu pádu, protože to by byla alespoň pořádná selfie. Takže poučení, které z toho plyne je, nefoťte se selfie stickrem jinde než na zemi.

Vše se tedy vrací k původnímu plánu a my nasedáme na autobus do Saigonu, dalších krásných 7 hodin strávených na cestě.Saigon je úplně jiný, než zbytek Vietnamu. Působí trochu evropsky, je prostornější, čistší a najdete tu většinu obchodů a fast-foodových řetězců, které znáte z velkých měst. Což jsme poměrně dost ocenili, protože v Kambodže nás bude čekat autentického jídla až příliš.Takže jsme na chvíli embrya a pho vyměili za subway, pizzu a KFC. Opět nás napadl crazy nápad půjčit si motorky a vězte, že jezdit na nich ve tmě v centru Saigonu je docela masakr. Zase je to ale zážitek, který k Vietnamu patří, protože motorky jsou asi jenda z věcí, co mi v paměti utkví nejvíc ze všeho a nejradši bych si hned jednu pořídila, vozila na ni celý stromy, prasata a přední sklo od auta, troubila na všechny kolem a připadala si jako real Vietnamese.

Taky jsem tam ochutnala červenou verzi dragon fruit, o které jsem ani nevěděla, že existuje, ale moc mě to nezaujalo. Hlavně asi proto, že leželo několik hodin v 35 stupních.

Ze Saigonu jsme se už vydali na deltu Mekongu, občas jeli busem, občas lodí a občas zakotvili v některé z vesniček a šli se tam válet do houpací sítě.

Mekong je celkem močůvka a rozhodně to není místo, kde by se člověk chtěl koupat. Pokud teda není místní. Zastavili jsme se i na slavném plovoucím trhu, neboli floating marketu v Cán Tho, na který jsem se hrozně těšila. Představovala jsem si frmol podobný běžným trhům, ale na loďkách, což mi přišlo ohromně cool, ale místo toho nás čekaly spíše velké obchodní lodě celé nacpané zelím nebo ananasem.

 Krom toho jsme si taky na sváču dali hada a krysu, ale  to jen tak mimochodem. A žabí stehýnka, ale to mi v porovnání s tím, co všechno už jsem tu snědla, ani nepřijde nutné sdělovat.

Vodní had, jehož příprava spočívala v tom, že s ním kuchař švihl o zeď a hodil na gril, byl podle mě pěkný hnus. Jedl se s kůží i kostma, respektive se musel dost ohlodávat, kůže byl dost hořká a masa málo, spíše žádné. Takže hadí premiéru jsem si odbyla a rovnou ji můžu s klidem nazývat derniérou.
S krysou to ale byla jiná pohádka! Někteří se nad tím zřejmě opět pozastaví, ale krysy se na jihu prostě jí, chytají se v poli, takže to máte jako třeba zajíce. O dost menšího zajíce. S delším ocasem. K hlodavcům obecně však lásku úplně nechovám, tak i mně přišlo jíst krysu na svačinu trošku divné, když bych si noorálně dala třeba jogurt, ale tak jednou jsem foodie na cestách, tak se nedá nic dělat. Krysa ale byla, k mému překvapení, výborná! Jemné libové maso, podobné kuřeti, ale trochu dosladka. Byla udělaná na grilu jako had, v něčem podobném barbecue marinádě, lehce pikantní, no zkrátka to byla fakt dobrota a kdyby mi těch krys dali tak deset, tak se z nich možná najím i na oběd. Žabky jsme si dali už jen tak na dojezení, protože nám přišly na pohled pěkný a navíc si je v restauraci přímo pěstovali.

No a pak už jsme se na speed boatu vydali směr Phnom Penh a příště už vás čeká Kambodža, tak stay tuned!