Asia trip: Ze severu do středu

Žiju! Po Sapě a Halong Bay nás už čekalo více cestování na vlastní pěst, protože prvními dvěma výlety jsme vyčerpali zájezdy organizované místními cestovkami. Já jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem již po týdnu utratila polovinu svého plánovaného rozpočtu na pět týdnů, šla brečet do polštáře a opít se na párty s Longiho bratranci před opuštěním severu Vietnamu. Párty s Vietnamci jsou trošku hardcore. Není to takové popíjení, prokládáné sdělováním zážítků uplynulých dnů či týdnu, ale nezřízené chlastání až do odpadnutí nejsilnějších členů skupiny.
Tak to aspoň bylo v našem případě a tak nějak to popisuje Longi jako běžnou záležitost. Sami se napít prakticky nemůžete, protože každý lok je doprovázen přiťuknutím s nějakou říkankou a pokud někdo dopíjí svůj drink, musí automaticky dopít všichni, protože se objednává současně. Pilo se pivo, nebo rýžové víno, což není nic podobného našemu vínu, je to pálenka a je poměrně dost nedobrá, nebojím se říct až hnusná. Já na takové chlastání úplně nejsem, takže jsem jako vyvrhel jela jen každé druhé kolo a radši se věnovala zkoumání toho, co nám přistálo na stole. Sušené buvolí maso, vepřové uši, žebra, hovězí s ovocem, smažené malé rybky nebo slepičí pařáty. Buvolí maso bylo super, sice se trochu hůř kousalo, ale chuťově bylo skvělé. Vepřové uši mi vyloženě nechutnaly, chrupavkovitá konzistence není nic pro mě. Žebra byla dobrá, ale ničím zajímavá a ze slepičích pařátů mi bylo trochu na zvracení, ale zkouším hrdě všechno. To, že je mi z toho pak často pěkně blbě je vedlejší, aspoň mám co psát na Twitter a #tochceš.

Longiho bratranec, jehož jméno se vyslovuje Z a znamená buď hora nebo slunce nás poučil, že in Vietnam, you can vomit everywhere a s tímto poselstvím jsme se na skútrech přesunuli do klubu do města. (Jak je to s drink driving jste se mohli dočíst v minulém díle). Ve Vietnamu ale po 22. hodině jezdí opilí téměř všichni, tak je skoro lepší být na motorce, než jako chodec. V shisha klubu, kam jsem dojeli, to nevypadlo o moc odlišněji, než v našich klubech, akorát místo židlí se sedělo na polštářích na zemi a místo brambůrků jste ji mohli objednat talíř s ovocem. Za dvě kila ovšem, jak jsme zjistili ráno po Longiho kalkulacích. Jízda noční Hanojí na motorce byla ale fakt pecka. Vlasy vlající pod helmou, blikající kavárny, bary a bordely, navíc s přednáškou od místního, lehce přerušovanou troubením motorek a aut.

Další den ráno nás s Martinem čekal přelet z Hanoje do Hue. Zbylá část posádky zvolila noční autobus, my jsme ale rozmazlenci, tak jsme si řekli, že radši trochu připlatíme za letadlo. Ono 55 minut letu a 15 hodin jízdy busem je trochu rozdíl, ale člověk to nemůže praktikovat pořád. Letenka totiz stála 1300 korun, asi o 500 více, než autobus, plus ale člověk musí ještě přičíst ubytování na místě, protože to je další částka, kterou vám nocní autobus ušetří. Hue je město známé pro svou pagodu, citadelu a řeku Perfume river. Když se chcete nerušeně projít podél řeky, rychle ze svého klidu procitnete, protože se na vás okamžitě nalepí naháněči z lodí, nabízející vám plavbu, která bude very cheap. Tohle je věc, která nás tu všechny začala pomalu , ale jistě štvát. Evropan = balík peněz. Já ale žádnej balík nemám, a když chci jít na loď, půjdu na loď sama od sebe, stejně tak, když si chci půjčit kolo, motorku, koupit vodu, nebo náušnice. Chvílemi už začínáme být trochu nepříjemní, nebo všechny prostě jen ignorujeme.

V Hue jsme si s Martinem museli dát trochu pauzu od místního jídla, protože už nám zas nebylo nejlíp a chtěli jsme se těšit na foodie spot Hoi An, tak jsme šli do restaurace Little Italy na pizzu. Doma bych řekla, že byla docela hnusná, tady mi přišla celkem v  pohodě, aneb zářný příklad toho, jak rychle člověk snižuje nároky. V baru jsme si dali oba mojito za 40, kde bylo rumu více, než vody a já jsem si dala fried ice cream, protože tu mám akutní nedostatek dezertů. Proto je mi určitě furt blbě. (Nene, slepičí pařáty a vepřový uší za to nemůžou!) Další den ráno už se k nám přidal i zbytek skupiny a šli jsme projít všechna podstatná turistická místa. Paní na lodi před nás rozprostřela všechno své zboží s dojemným textem v angličtině, že chápe, že to po nás chtějí všichni, ale že její ceny jsou very reasonable a že koupí pomůžeme její rodině přežít další den. Člověk se tu musí vůči tomuto trochu obrnit, jinak zkrachuje za týden, ale stejně jsem si koupila vějíř a hůlky, protože bych si je koupila tak jako tak.

V Hue byl taky bájo trh, taková náhrada supermarketu, páč se tam dalo sehnat úplně všechno. Akorát teda měli prodávající třeba lážo plážo s nohama v rýži, kterou si pak doma uvaříte.

Z Hue nás pak čekal přesun do Danangu, což je takové párty plážové válecí město. Poprvé jsme se mohli fakt rozvalit na pláži, která byla poloprázdná  a podle ostatních byla k nerozeznání od pláže v Miami. Já jsem trapák, co v USA nebyl, tak nemůžu soudit, ale aspoň už nemusím do Miami.

Večer jsme se šli nacpávat mořskýma dobrotama. Menu restaurací je v podobě desítek kádí s živými rybami, krevetami a kraby, na které si jen ukážete a řeknete, jak je chcete připravit. Danang je ale poměrně drahý, za dva kraby, 4 velké krevety a jednu větši rybu jsme každý platli kolem tisícovky. Krab byl ale opravdová delikatesa. Propracovat se k masu dá sice trochu zabrat, ale pak to stojí za to. Maso je podobné rybímu, ale je trochu nasládlé a hodně jemné, kdyby mi někdo vyloupal tak deset krabů, bylo by to bájo.

Z Danangu nás čekala cesta do již zmiňovaného města Hoi An. Tohle místo ve středním Vietnamu asi nevynechá vůbec nikdo, protože je to centrum vietnamské haute cuisine a krejčovské město. Za mě to zatím bylo nejhezčí mesto- výrazně čistší, malebnější a atraktivnější, než to, co jsme měli dosud možnost vidět. Večer se celý střed města osvítí stovkami lampiónů, můžete si koupit svíčku, kterou pošlete na řeku a budete si něco přát a hlavně se tu můžete opravdu dobře najíst a dokonce u toho sedět na židlích normálních velikostí z jiného materiálu, než z plastu. Ne, že bych chtěla úplně remcat, ale ty židličky pro děti ve školce vám po chvíli začnou přece jen trochu vadit. Šli jsme do restaurace Streets, která je velmi vysoko hodnocena jak  na Foursquaru, tak na Trip Advisoru a nebyli jsme zklamaní. To by byl ale člověk v Hoi Anu málokde, protože tady se dá fakt těžko šlápnout vedle. Dala jsem si spešl nudle, které dělají jen v Hoi Anu a jsou nezvykle z kynutého těsta.

V Hoi Anu je taky jedna z nejznámějších vietnamských restaurací Morning Glory a její mladší sestra The Market. Obě vlastní Mrs. Vy, kterou jste mohli vidět v Gordonovi na cestách, jak ho učí vařit. Skoro každá restaurace, včetně The Market nabízí cooking classes, což jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít a čeká vás o ní samostatný článek. Krejčovství jsou po jídle další věcí typickou pro Hoi An s vsadím se, že jste jich takovou koncentraci ještě neviděli. Večer vás změří, vy si vyberete co a z jaké látky chcete a další den si můžete vyzvednout na míru ušitou košili, kabát, nebo celý oblek. Martin si nechal ušít oblekovou košili za 30 dolarů, já jsem měla původně taky takové plány, ale protože jsem princ chuďas a byla jsem za podobnou částku vařit, tak jsem to radši oželela.

Vietnam už se nám chýlí ke konci, po 15 hodinovém přesunu nočním autobusem do Dalatu a poté do Saigonu se již deltou Mekongu dostaneme do Kambodži, takže nás asi bude čekat ještě trochu větší vzrůšo. Jediné negativum, které zatím na našem Asia tripu vidím je to, že moje tělo se trochu bouří zdejšímu klimatu a jídlu a dost často je mi celkem špatně, ale času na nějaký velký odpočinek příliš není. Navíc neustálé přechody mezi extra klimatizovanými taxíky, bankomaty (jo, bankomaty mají dveře a je v nich klima na max), hotely, restauracemi a dusnem venku vám na štěstí taky moc nepřidají, takže krom toho, že občas celý den nemůžu nic sníst, tak teď ještě kašlu jako zasloužilý tuberák.

No a taky bych si dala cheesecake.