My tasty England IV. London again

Kdo poctivě sleduje Instagram a Facebook, tak ví, že už nějaký ten týden jsem zase v Anglii. Tentokrát přímo v Londýně. Pravidelní čtenáři už mají předchozí tři UK články za sebou, nově příchozí a random čtenáři si je mohou přečíst tady, tady a tady. Letos to mám trochu jinak, než vždy předtím, protože už nepracuji pro Student Agency, ale pro Embassy Summer, tedy přímo pro letní školu v Londýně jako Activity Leader. Ve zkratce to znamená to, že s dětmi, nebo spíše teenagery všech národností chodím do všech možných muzeí, snažím se je přimět, aby na indoor sports neseděli v riflích na zemi a psali si na mobilu, ale hráli se mnou volejbal, pokouším se neztratit padesát Tchajwanců v metru, s novýma studentama chodím walking tour po Londýně a tak všelijak. Kromě mě je tu ještě kamarádka Marťa a taky Hladová Terka, se kterou ve volných chvílích utrácíme naše tvrdě vydělané libry a sníme, na co přijdeme. 

O mém milovaném Camden Town, respektive Camden Market už jste jednou slyšeli, takže vás asi nepřekvapí, že když jsme byly s Terkou určeny na nedělní výlet se slovinskou, tchajwanskou a italskou skupinou právě do Camdenu, tak jsme byly nadšením bez sebe. Vykašlaly jsme se na naše hnusné packed lunches a procházely jeden stánek po druhém. Z každého vyřvávali lidé s různými přízvuky a nabízeli kousek zdarma na ochutnání. Nakonec jsme si mezi všemi vybrali vietnamský a thajský stánek.

Kuře s citronovou trávou, zelenina, bylinky, arašídy, nudle, arašídová omáčka a chilli olej stálo 6 liber, což je průměrná cena za hlavní jídlo i u většiny ostatních stánků. Z výběru jsem ale byla nadšená, protože to bylo díky citronové trávě celé takové fresh, díky chilli oleji hot a jak je někde koriandr, tak automaticky vrním blahem, takže to se mnou vietnamské stánky mají dost lehké.

Jídlo jsme si samozřejmě šly sníst k řece, jak se sluší a patří. (To, že mi dolů spadla jedna hůlka už se nepočítá.) Thajská miska byla plná všeho možného, nebylo to špatné, ale poměrně dost mastné a příště už bych asi zvolila něco jiného, což ostatně není tak těžké, protože je toho všude kolem odhadem asi tak trilión.

Že jsme si musely s našimi dobrotami vyfotit selfie dá rozum a zcela jistě to nikoho nepřekvapí. Důvodem byla také slušivá oranžová trička, se kterými se snažíme vymýšlet divy, abychom je byly schopny zakomponovat do našich outfitů, ale je to celkem náročný úkol. Strhnu ho ze sebe okamžitě, když skončím, stejně jako většina ostatních activity leaderů, ale aspoň nás dav dětí skutečně vidí na kilometr daleko.

Aby toho nebylo málo a hlavně, abychom Camden náhodou neopustily bez dezertu, koupily jsme si ještě cookie dough brownie a špejli štěstí, neboli ovoce na špejli s nutelou. To brownie teda bylo cukrová nálož, nicméně fakt dost dobrý, takže jsme pak ještě zvládly i to ovoce, který teda bylo trochu drahý, na to že to byla taková blbost, ale my jsme byly holt ve víru utrácení.

Proto jsme taky neodolaly fresh džusu a každá si koupily mikrolahvičku za jednu libru, kterou jsem já vypila na jeden větší lok, ale byla jsem štěstím bez sebe a navíc teď mám tu rozkošnou miniláhev na pozdější použití, takže se to vlastně ohromně vyplatilo. Ač to tedy vypadá, že jsme se asi zbláznily a utratily za jedno odpoledne milion, tak to nakonec na každou vycházelo zhruba na 10 liber a zážitky k nezaplacení, takže supr trupr. A pořád toho bylo strašně moc, co bych chtěla ochutnat zase někdy příště.

Třeba tuhle obří paellu!

Nebo tyhle lovely donuty!

Camden Townem to ale teprve začalo a naladilo nás na foodie vlnu, která se naplno rozjela v našem dnu volna, který jsme se rozhodly strávit v Sohu. Napřed jsme šly na jistotu do vietnamské restaurace Pho na Wardourt Street, protože tam pho prý doopravdy rocks, je taky na Scuku a slyšela jsem na ni samé pozitivní ohlasy. A protože vietnamské jídlo jsem měla už strašně dávno, tedy před týdnem v Camdenu a v srpnu ve Vietnamu strávím jen dva týdny, tak bylo jasné, že je potřeba doplnit hladinu vietfoodu. V nabídce restaurace je asi deset druhů pho, potom nějaké saláty a menší vietnamská jídla k sharování u stolu. Všechny pho stojí od 8 do cca 11 liber, takže relativně příjemné ceny. Tedy na Londýn, samozřejmě. Já jsem si dala pho bo combo, kde bylo hovězí maso, bůček a meatballs a Terka si po dlouhém přemýšlení a zvažování cen dala rovnou to nejdražší, neboli house special, kde bylo úplně všechno, co dům dal. K pho jsme na podlouhlých talířcích s roztomilými dřevěnými shrabovačkami (máte někdo lepší výraz?) dostaly ještě bylinky, chilli a mungo klíčky a na stole byla k dochucení rybí omáčka, chilli omáčka a chilli olej. Tak jsme to tam narvaly všechno, ať to má grády. Na pho mě baví, že ho člověk jí strašně dlouho a pořád se zdá, že vůbec neubývá. Je to tedy ideální konverzační jídlo, pokud se teda nepobryndáte a nepolijete, i když zase to může být další důvod ke konverzaci. Bylo to fakt výborné, v restauraci je to navíc moc pěkné, akorát je tam trochu temno, nejspíš nemají rádi instamaniaky a nechtějí, aby jim tam furt někdo fotil polívky, ale my jsme to s Hladovou zvládly i tak! #proffesionalfoodies.

Náš původní plán byl jít potom do Hummingbird Bakery, o které jsem psala už tady. Pak jsme ale uviděly tohle: L'ETO Caffé. 

Už zvenku jsme s úžasem zíraly a vybíraly nejlepší úhel, jak tu nádheru vyfotit. Rázem se tedy plán změnil a kolibřík od vedle se mohl jít vycpat. Šly jsme tedy dovnitř a s hrůzou zjistily, že jeden malý dortík stojí 5 liber a že si tedy dáme jeden dohromady a bude. No, nebylo. V té záplavě nádherných dezertů jsme si jednoduše nemohly vybrat. 

Já jsem celkem dost chtěla ten blueberry čokoládovej dort, ale Terka mě přemluvila, ať zkusíme něco méně tradičního, že čokoláda je prostě čokoláda a že když už za 5 liber, tak ať to stojí za to. Koupily jsme si tedy fíkovo-mandlový dortík a green tea cheesecake.

Naše nadšení skutečně neznalo mezí, ačkoliv jsme si zprvu trošku vyčítaly koupi jednoho malého dortíku za nějakých 180 korun.

Nicméně jak jsme ochutnaly, tak všechny výčitky šly stranou! Občas se stává, že nádherné dezerty jsou nakonec fakt spíše jen krásné na pohled a chuť pokulhává, tohle však rozhodně nebyl onen případ. Oba dortíky byly naprosto dokonalé a nenapadá mě nic, co bych jim mohla vytknout. Originální, chuťově překvapivé, ale přitom vyvážené, no prostě skvělé! Už po prvním soustu jsme věděly, že tam nejsme naposled, i kdybychom měly přeskočit oběd a jít jen na dezert. V L´eto Café ale taky vaří, dělají snídaně, mají salátový bar a navíc je to tam strašně sympatické a pěkné.

No a jako poslední tip v Soho vám dnes dám Nude espresso, kavárna přímo na Soho square. Je to celkem hipsta podnik se skvělou výběrovou kávou, vlastní pražirnou, domácími dezerty, lehkými snacky a ...  bez wifi! Mají tam takovou tu cedulku "No, we do not have wifi, talk to each other!", se kterou si ale na mě nepřijdou, protože mám 10 giga dat v mobilu, takže jsem mohla instagramovat jako o život, chá chá! 

No a to je pro dnešek vše, určitě se ještě na nějaký anglický článek můžete těšit a omlouvám se, že je to opět takové lehce nestrukturované, ale snad se tím nějak prokoušete. Keep calm, eat and love London!