Cupcakes, Instinkt a FOOD

Nedávno mi někdo do komentářů na Facebooku napsal, že jsem byla ještě nedávno nonamová, ale že teď má pocit, jako kdyby sledoval nějakou celebritu. Celkem mě to pobavilo, i když nevím, která část věty víc.

Tak mě napadlo, že by mohlo být fajn shrnout mé aktivity posledních dní a týdnů a přiblížit vám trochu ten život celebrity. Trochu mě mrzí, že mě nepozvali třeba na Slavíky...

Tento komentář se vztahoval k tomu, že v Brně otevřeli nové Sklizeno, ve kterém jsou k dostání moje cupcakes. Jsem za to samozřejmě moc ráda, protože i když ráda trávím hodiny u trouby a se zdobičkou v ruce, jíst to potom příliš nechci, protože už tak je moje BMI k pláči, a to dost usedavému. Navíc - kdo z blogerů a foodies by nechtěl prodávat ve Sklizenu, že? Pro ty, kteří již z ghetta cupcakes zkusili - vím, že to není vždy úplně ideální, protože ta vitrína strašně moc chladí, proto radím koupit a sníst až doma, ať trochu povolí, zkusím ale domluvit, trochu mírnější podmínky pro choulostivý cupcake. A kdo jste ještě žádný neměli, nedejbože jste ho ani na Facebooku či Instagramu neviděli, tak vám je aspoň ukážu.

Srdíčkové vanilkové a red velvet s diamantem...skoro

Vanilkové a čokoládové s tvarohem...vidíte v tom vanilkovým krému ty zrníčka? Žádný vanilkový šetření!

Cupcakes jsou hlídány gangsta cupcakem!

Když je člověk celebritou, tak se samozřejmě musí objevit i v nějakých těch médiích. Komu tedy nestačí můj projev psaný, může si mě i poslechnout, ačkoliv já sama jsem to radši neudělala, protože bych se asi zhrozila, co to tam vykládám za blbosti. Do studentského rádia Masarykovy univerzity - Radia R mě pozvaly Hanka a Zuzka, které moderují pořad Letem blogosvětem. Je to naprostý must-hear pro všechny blogové nadšence, takže pro drtivou většinu z vás. Já jsem byla jako host v díle o foodblozích a skvěle jsem si to užila. Poslechovost sice zatím není jako na Evropě 2, ale o to přátelštější prostředí v rádiu vládne a holky jsou skvělé a výborně se moderátorsky doplňují. Z každého vysílání ještě píšou report na svůj blog , ve kterém shrnou každý díl a přidají to, co se do vysílání nevyšlo. Je tam i jeden speciálně o mně, který si můžete přečíst tady. Já jim každopádně hrozně fandím a jsem nejvěrnější posluchač, takže každé sudé pondělí na Rádiu R nastražte uši!

A aby toho nebylo málo, tak se mnou dělala dva krátké rozhovory moje kamarádka a beauty bloggerka Dominika, první je o mně jakožto baking freak, takže žádná novinka a v druhém jsem pro změnu jako beautyfreak, ale informace o tom, jaké kosmetické značky mám nejradši a co považuji za make-up faux pass vám nemůžou uniknout!

 VS.

Další věc, kvůli které mám méně času na psaní na blog, než bych chtěla, je Instinkt. Díky rozhovorům s Maškrtnicou, Viet Food Friends a Sushiqueen, které byly součástí mé bakalářky na žurnalistice a byly zveřejněny právě v Instinktu, mi nabídli, ať pro ně pracuji pravidelně. Starám se o gastronomickou rubriku Menu a píšu si tam, co mě zrovna napadne. (V mezích!) Nejradši ale rozhovory. U rozhovorů si hodně lidí myslí, že je to nejvíc easy věc na světě a že to zvládne napsat každej. Opak je ale pravdou – aby člověk napsal dobrý rozhovor, tak ho to stojí dost sil, času a také novinářské praxe. Tu já sice ve svém mladém věku zatím nemám a o to radši jsem, že mám možnost ji takto získávat a že moje žurnalistické já nezkarní. Na magisterském stupni totiž pokračuji jenom v mém druhém oboru – v psychologii, kde píšu spíše psychologické nálezy a čtu všelijaké výzkumy, tak mám radost, že mám možnost psát i čtivější věci. No, a psaní na blog je přece jen něco jiného, píšu si co chci, kdy chci, jsem sama sobě editorem a šéfredaktorem a rozsah článků může být nekonečný, což není vždy zrovna pozitivní aspekt, viďte?

Že rozhovor není žádná sranda, se potvrdí zejména tehdy, když ho děláte v angličtině a píšete v češtině, jako tomu bylo u Japonky Yuhi. Ta si v Brně otevřela podnik Ebisu, který se hned stal velmi oblíbeným zejména mezi brněnskými foodies. Je fakt fuška překládat odpovědi tak, aby dávaly ten stejný smysl jako v původním jazyce, protože někdy i jedno špatně použité slovo může změnit význam.  Podobně náročné jsou taky dvojrozhovory – jako třeba s hvězdami brněnského pečení Future sailors, kdy musíte dát pozor na to, aby oba zpovídaní měli stejný prostor, jejich odpovědi na sebe navazovaly a doplňovaly se. Rozhovor tedy v žádném případě není přepisem toho, jak si někde v kavárně dvě hodinky povídáte. Schválně se zkuste někdy poslouchat, nebo se rovnou nahrát a uvidíte, že to fakt nejde. Musíte tedy výpovědi upravovat tak, aby se dali pohodlně číst, ale aby nezměnily význam. Taky se přehazují otázky, protože při běžné diskuzi se zkrátka bavíte o všem možném, přeskakujete z tématu do tématu, a kdyby se to napsalo tak, jak to přirozeně plynulo, rozhovor by vypadal jako záznam Facebookového chatu. No, je to zkrátka sakra práce.

Pokud by vás rozhovory zajímaly, tak dejte vědět do komentářů a hodím je i na blog.

Přestože zatím těch zkušeností tolik nemám, tak jsem snad na dobré cestě, nebo si to alespoň myslí Arnošt. Ne přímo on, ale Syndikát novinářů, což je profesní organizace sdružující novináře v České republice. Ve spolupráci s Fakultou sociálních studií udělovali Cenu Arnošta Heinricha za nejlepší tvůrčí bakalářské práce a jednou v pátek odpoledne mi došel e-mail, že jsem mezi TOP 3, a ať si dojdu převzít cenu a diplom. Když jsem celá uřícená doběhla pozdě na fakultu, tak jsem s překvapením zjistila, že se ta tři místa ještě nějak dělí a že jsem vyhrála. Pro materialisty - cena byla 3000 korun českých, takže před Vánoci více než příjemná záležitost. Nuže tedy, díky Arnoště! (Arnošt Heinrich byl významný šéfredaktor Lidových novin)

No, a aby toho z mého celebrity lajfu nebylo málo, tak na vás budu koukat z únorového čísla časopisu FOOD. Už bylo na čase, abych taky někde byla jako obsah a ne jako autor, že jo. (Haha.) Pozvali mě do rubriky Duel, kde vždy „proti sobě“ stojí profesionál (já) a amatér, a připravují jídlo na nějaké téma. Asi tušíte, že v únoru to bude téma valentýnské, tedy valentýnský dezert. Protože proti mně stál cukrář z cukrárny s názvem Mon Chocolatier, tak jsem si řekla, že nebudu přeceňovat svoje síly a na čokoládu se úplně vykašlu, protože proti mon chocolatierovi bych asi neobstála.

Další věc, kterou jsem musela vynechat byla trouba – a sakra. Měla jsem totiž spát u kamarádky, která troubu vůbec nemá a ve FOODovském studiu jim zrovna jaksi nefungovala. Tak jsem si řekla, že udělám panna cottu. Inspirovala jsem se u této, co už je nějaký ten pátek na blogu, s tím že do mangového želé jsem přidala kardamom – což je afordiziakum, (jakože valentýnský prvek) a přidala jsem omáčku z manga, medu, opět kardamomu a pozor – passion fruit. Existuje snad ovoce s víc valentýnským názvem? Vymyslela jsem,  že želé bude kromě vrstev v panna cottě taky ve formě vykrájených srdíček a srdíčka vespod, které se objeví, když se panna cotta vyklopí. 

Představa v mé hlavě byla až dechberoucí. Nádherná panna cotta lehká jako vánek, kořeněné mango vrstvy a exotická omáčka, která vás dostane do orgasmického ráje. Jako gastro-orgasmického... No, moc mi ty metafory nejdou, tak to radši nechám na Ditě. Zkrátka a dobře, myslela jsem si, že to bude pecka a ještě k tomu výborná. Všechno ale bylo trochu jinak. Protože jsem si vymyslela pitomých milion vrstev, trvalo to kvůli postupnému tuhnutí strašně dlouho - ve čtvrtek, v den odjezdu bych to tedy nestihla a do Prahy jsem přijížděla až večer. Takže tedy panna cotta na řadu přišla ve středu, s tím, že focení mělo probíhat v pátek ráno. A mezi tím se moje milá panna cotta až na letadlo a ponorku svezla snad ve všech dopravních prostředcích. Prostě jsem s sebou kromě kufru a kabelky vezla v tašce z Brna ještě tři panna cotty a radši se na ně vůbec nedívala.

Uvítání v redakci FOODu bylo více, než příjemné, protože po pozdravení následovala věta: „Jéé, vy jste ještě hezčí, než na fotce!“ No, komu by to nezalichotilo, že. Tím ale mé chválení trochu skončilo, ale tak, aspoň něco. Chocolatier David byl příjemný, mladý, sexy,  měl na krku vytetované plameny a dělal čokoládové pralinky obalované v různých dobrotách, jako jsou čokoládové hoblinky, nebo kandované fialky.

Focení přípravy byla velká sranda, bílé šaty jsem měla za chvíli oranžové od passion fruit a snažila se pózovat za fotografova povzbuzování: „Míchej to s úsměvem! Zvedni bradu u toho loupání! Johano, dej jí ty vlasy trochu z čela!“ .. a podobně na tom byl i cukrář David.

Když přišla Hodina H a panna cotty měly jít před objektiv, už jsem tušila, že neustálé změny teplot jim asi moc neprospěly. Malá kulatá, u které naspod bylo to roztomilé mangové srdíčko, napřed nešla vyklopit vůbec, nakonec jo, ale vypadala prostě…. divně. „Ty vole, to vypadá jak prso, to nemůžem fotit!,“ zhrozil se fotograf, kterému jsem musela dát za pravdu. Ale tak, prso jako valentýnský dezert… ne, už mlčím.

Další byla ve sklenici od šampaňského, což byl můj osobní favorit. Na vrcholku bylo položené ono mangové želé srdce, kolem se natrhala nějaká ta růže a podle mě to bylo super sweet a bezva. Fotograf David ale zase remcal, že je to moc vysoké a že to nebude vypadat dobře. 

A tak přišla řada na chudinka panna cotta, kterou jsem udělala jen proto, že mi zbyl nějaký ten krém a mango a nechtěla jsem ho vyhodit. Hnusná, křivá, hranatá, ale co se dá dělat, musí z ní být hvězda.

Nakonec se k ní dalo růžové boa a vypadalo to jakž takž, no, uvidíme na fotce.

Vtipné bylo závěrečné focení, kde jsme navzájem ochutnávali svoje výtvory. Fotografovi se to pořád nějak nezdálo a jíst pomalu pralinky dost dobře nešlo, takže jsem jich snědla asi pět a pak se sotva valila. Cukráře Davida jsem však dost litovala. Panna cotta po všech útrapách jejího života, zakončeným pod teplýma fotosvětlama vypadala vážně dost odporně. Povolila, vrstvy se spojily a David si teď asi myslí, že jim ve FOODu hráblo, když mě pozvali. 

Každopádně, zkoušela jsem ji samozřejmě nanečisto i předtím a byla fakt výborná! Tak až se ve FOODu objeví, tak směle do ní. Můžete si aspoň říct, že ji vždycky budete mít lepší, než je ta na fotce, což se u gastročasopisů často nestává. Rádo se stalo!

Takhle nějak měla vypadat zkušební prso verze, kde se moc nevyvedly ostré okraje srdce. U té na focení se pro změnu nevyvedlo nic.

No a to je asi tak všechno, pokusím se konečně napsat i nějaký ten recept a celebritám zdar!

P.S. Původně byl ten článek trochu jiný a stokrát lepší, ale po tom,co jsem ho dvě hodiny psala mi ho Blogger smazal, tak jsem ho ve značně ochuzené podobě napsala znovu, ale múza už nějak nepřišla.