Let's get British!

Jak je to s mým vztahem k Anglii už asi všichni víte a jestli ne, tak si to neváhejte připomenout zde a zde. Takže si jistě dovedete představit, jaké bylo mé nadšení, když mě kamarádky Olga a Verča pozvaly na narozeninovou oslavu v britském stylu. Miluju tématické party a nejradši bych na žádné jiné ani nechodila. Mám ale dojem, že Češi jsou v tomto ohledu trochu suchaři a chtějí vždy za deset minut vypadnout z domu a ne řešit nějaký pitomý kostým. (To jsem tak totiž jednou pořádala Black and White party, což je snad dress code, který mohou zvládnout všichni, a stejně se objevilo nějaké to žluté tričko. Zdravím Peťana!) British dress code ve mě vzbudil nadšení, které se ještě prohloubilo, když mě holky poprosily o upečení dortu. Ačkoliv dorty nejsou úplně my cup of tea, bez váhání jsem souhlasila a řekla si, že něco vymyslím.
Vzhledem k povaze akce se samozřejmě nabízel Union Jack dort. Co na tom, že jsem marcipánem potahovala jednou v životě a navíc maličké srdíčko? Udělat vlajku přece nebude těžký. Nebylo. Potahování totiž nakonec byla ta nejlepší část ze všech. Ale pěkně popořádku.


Na oslavě mělo být kolem dvaceti lidí, tak jsem tomu měla přizpůsobit i dort. Protože s korpusy radši moc neexperimentuju, šla jsem na jistotu, tedy nejlepší čokoládový dort, s tím že místo formy s průměrem 23 cm jsem použila o 4 centimetry větší verzi a dávku těsta zvýšila o jednu třetinu. (Nehledejte za tím žádný gangsta výpočet, prostě mě to tak napadlo.) Dort jsem tedy dala péct a když jsem ho vytáhla, tak vypadal spíše jako koláč. Jeho výška byla krásné tři centimetry.Měla jsem v plánu ho ale stejně podélně rozříznout a promazat čokoládovou ganache, aby té čokolády nebylo náhodou málo.

Nebyla by to ale správná z ghetta historka, kdyby se něco nepokazilo. Rozbila se mi struna na prořezávání korpusů a musela jsem tedy vzít za vděk starým dobrým nožem. Ten byl samozřejmě menší než samotný dort, takže moje dramatické prořezávání naslepo vedlo k očekávatelnému cíli. Nejen, že jsem dort rozřízla křivě, já jsem ho úplně rozmasakrovala! Prořízla jsem ho do jakéhosi kulatého tvaru, s tím že jedna část byla strašně tenká a uvnitř dokonce měla díru a druhá byla tlustá a křivá a tím jak byla seříznutá do kulata a já ji položila na rovný povrch....se rozpadla na dvě půlky. Prostě like a boss. Kupodivu jsem nezačala příliš panikařit a radši přemýšlela, co teď. Přece nevyhodím něco s obsahem 80ti procentní Lindt čokolády (díky, pánové z Lindtu!) a domácího vanilkového extraktu (díky, Davide!)

 Jala jsem se tedy upéct další korpus s tím, že ten už se snad povede, já ho správně rozříznu, on bude tvořit dno a vrchní korpus dortu a ty zlomené čokoládové části s pečlivostí zeměměřiče prostě znovu seskládám, spojím čokoládovou ganache, skryju doprostřed dortu a bude to. Easy peezy.  Už jsem ale neměla žádnou čokoládu, takže jsem se rozhodla pro red velvet. Aspoň to bude hezky barevný, že jo. Upekla jsem tedy červený korpus, dala jsem ho chladit a začala se psychicky připravovat na prořezávání. Opatrně jsem si udělala nožem obrysy, s pekelným soustředěním jsem zadržovala dech a pak... děj se vůle boží, prořízla jsem celý dort a čekala, co uvidím....

A co jsem uviděla? Asi tři centimetry syrového těsta uprostřed! Tududumtum.
Co teď? Stále jsem kupodivu nepropadala panice a řekla si, že ho prostě dopeču a nazdar bazar. Strčila jsem ho znovu do trouby a čekala na zázrak. Těstu se moc nechtělo a trvalo to několik světelných let, než jsem korpusy znovu vytáhla.

Zde můžete vidět již dopečené red velvet (jasně, že barva nebude stejná všude, ale hlavně, že nebyly syrové) a umě proříznuté čokoládové korpusy, tem vlevo je dokonce na dvě půlky a ten vpravo s dírou. Expertka v akci.

Když se tomu tak konečně stalo, začala jsem připravovat ganache (taková čoko poleva) a přemýšlela, jak ty čtyři příšerně hnusné korpusy pospojuju, aby to celé vypadalo jako dort. Dole tedy byl spodek red velvet, potom obě dvě patra čokoládových korpusů, ale tuším, že naopak, a nahoře zbylý červený krasavec. Nějakým zázrakem jsem to tedy seskládala a pospojovala a zjistila, že nejsvrchnější korpus má asi o 1 centimetr menší průměr, než všechny ostatní. Jak se to stalo? Netuším. Chvíli jsem si říkala, že už na to kašlu, celé redvelvetčokokrálovtsví hodím do koše a zahrabu se do země. Nakonec jsem ale zachovala chladnou hlavu a řekla si, že ta spodní tři patra patra prostě nějak seříznu.

Pomaloučku jsem tedy nožem seřezávala vše do jedné roviny a pak prstem zkoušela, jestli to sedí, když tu náhle přes dort přejede místo mého prstu nehet a...dort funguje jako skvělý pilník! Jak jsem totiž vesele dopékala red velvet korpusy, tak se naprosto připekly jejich okraje a byly tvrdé jako kámen. Fajn, tak to už je vážně v prdeli, jdu se odstřelit a dort rozdrtím na milion kousků a nechám ho explodovat ve vesmíru. Protože už jsem ale do něj vložila tolik úsilí, tak jsem si místo toho vzala zubatý nůž a šla pěkně pilovat dort až na tu část, kde bylo normální měkké těsto a snažila jsem se, aby to stále celé vypadalo jako kruh. Celkově jsem takhle odřízla celé čtyři centimetry.

Kdybych tedy nebyla pitomá a dala vše péct do 23 centimetrové formy, dort by byl vyšší, já bych  ho prořízla správně a nemusela jsem mít hlavní roli v pořadu Veronika's disasters.
Dort jsem ale nějak záhadně seřízla víceméně do rovna, což doteď nechápu, potřela ho celý ganache, která mi v průběhu samozřejmě došla a já jsem musela vařit novou mezi tím, co mi tuhla ta původní. O půlnoci jsem celou nádheru švihla s odporem do ledničky a při představě nějakého potahování se o mě pokoušely mrákoty. Prostě epic zážitek.

Další den však dort vypadal náramně, krásně voněl a já jsem se trochu uklidnila a řekla si, že z toho možná nebude veřejné ponížení. (Oslavenkyně totiž do události na Facebooku napsala něco o mně s přídomky typu "geniální cukrářka" "fenomenální umění" "světoznámé výtvory" a tak podobně. To vám velice ulehčí práci.)

Pro potahovací hmotu jsem si jela k Fialovi , což je asi nejznámější prodejce cukrářských potřeb, a koupila jsem si kilo bílé potahovací hmoty K2, trochu červené, a modré barvivo od Wiltonu, stylově v odstínu Royal blue. Tehdy jsem moc nevěděla,co to ta ká dvojka je, kromě toho, že je to maďarská potahovací hmota. Její výhody jsou nesporné, pracuje se s ní snáze, než s marcipánem, nevlhne v lednici a dobře se barví. Na druhou stranu, není to moc dobrý, zkrátka to není marcipán. Když je hmota úplně čerstvá, chutná docela dobře (v rámci možností umělé hmoty), ale když je jen o trochu starší, je tvrdá a chutná fakt dost uměle. Takže  zvažte, jestli použijete marcipán, nebo nějaký fondán.

Doma jsem obarvila část hmoty na modro a s výsledným odstínem jsem byla nadmíru spokojena. Na to, že jsem nikdy předtím celý dort nepotahovala, jsem ze svého výsledku byla nadšená a děkovala sama sobě za to, že jsem celou tu parádu nevyhodila. Začištění na koncích dortu samozřejmě nebylo dokonalé a spoje v kříži taky mohly být lepší, ale čert to vem, byl prostě super! Postupovala jsem podle tohoto videa, které je vynikající v a každý krok je detailně vysvětlen.

Mezitím vším jsem ještě přemýšlela nad mým British outfitem a s kamarádkou Monikou jsme se rozhodly, že půjdeme jako britská smetánka na dostihy.

Kdybyste to čistě náhodou nepoznali, tak se na vás smějí princezna Beatrice, vévodkyně z Yorku a princezna Kate, vévodkyně z Cambridge.

Když jsme takto oděné šly po městě a  podél nás cválali sliční hřebci stylově připevnění na vařečkách, každý kdo prošel, na nás nevěřícně zíral. Mně to ale přišlo super a občas si v klobouku a s koněm asi vyjdu jen tak. Podobné posh outfity nakonec zvolila většina osazenstva, ale našly se i velmi originální kostýmy - Severus Snape s hůlkou z wifi antény, čajový sáček, sexy studentka v uniformě nebo letuška British Airways. Koně ale neměl nikdo, takže jsme si s Monikou připadaly přece jen o něco drsněji. Pro ty, kteří si dovolili přijít bez převleku, byly nachystány britské vlaječky a oboustranná lepící páska. Na programu byl i britský kvíz a celý večer byl naprosto skvělý.

Kvíz a oslavenkyně

                Koně se staly nejfotografovanější rekvizitou večera.

A jak to dopadlo s dortem? Měl obrovský úspěch! Napřed proběhlo jedno velké wow, když se odkryla krabice a dort se pod tím náporem fotoaparátů v celé své kráse snad i červenal. Já jsem však pořád trnula, jestli po všech těch peripetiích bude i nějak chutnat a... byl výborný! Já sama to musím uznat a to jsem na sebe v tomto ohledu dost přísná. Padala dokonce slova jako "nejlepší dort, co jsem kdy jedla" , "nemám ráda čokoládu, ale tohoto si přidám'" a já jsem se tetelila blahem. Nezbyl ani kousíček a dort se snědl do posledního drobečku. Vtipným zpestřením bylo i to, že mezi mnoha novými lidmi, které jsem ten večer poznala, bylo i několik, kteří znali, nebo i četli Z ghetta blog. "To seš tyyyy?" Celebrity feeling jak sviňa.

Holkám jsme s Monikou vyrobily i malé podobizny na špejlích.

Jupijéj, celá hrůzostrašná akce se tedy vyplatila! (Když už nic, tak kvůli těm 70 lajkům na Facebooku, že jo.)

Já holkám děkuji za pozvání na skvělou akci a za svěření dortového úkolu, bylo mi ctí, your Majesties!

Verča krájí dort za mé asistence

Union jack cake

Dort zevnitř na brutálně přesvětlené fotce, kde vypadá ultra hnusně, ale lepší nemám.

Stejně bych chtěla i na doopravdický dostihy! (Jo a nutno dodat, že bez toho klobouku mě takhle můžete potkat normálně.)

Motto pro dnešní den tedy zní - nebojte se potahování, nakonec je to to nejlehčí! Amen.

Jo a ještě ...  don't give up!